Čtvrtek 29. listopadu 1877

Od devíti do jedenácti jdeme ke Carolus-Duranovi — přijímá v tu hodinu, protože... jsme zmeškaly soukromou audienci.
Vstupujeme do domu s klenbou, portálem, tmavým schodištěm jako v Itálii. Čtvrť (poblíž Lucemburské zahrady) iluzi dokonává.
Jenže jsem příliš nezářila a nevěděla moc, co říci tomuto člověku, jenž se pokládá za největšího malíře světa a pohrdá všemi, kdo malují nebo touží malovat — dívá se na ně z výšky veškeré velikosti své domýšlivosti. Odpouští se mu to — dělá věci s velkými efekty, je originální, krásný, zajímavý a má vše, čeho je třeba, aby byl v módě. Zpíval nám a hrál na kytaru — bez hlasu, ale se šarmem a zvláštní manýrou, španělské árie. Co je dobré: nehaní Itálii a nestydí se vyjádřit veškerý obdiv a úctu, které vzbuzuje.
Nic odpornějšího než ti ubozí mazalové, kteří se vysmívají všemu, co by mělo být posvátné pro pravého umělce... ti falešní Diogénové!
Udělala jsem chybu, že jsem mluvila o Robertu-Fleurym atd. V mžiku mi ho milý Carolus rozcupoval, jakož i vše ostatní ze stvoření — vyjma sebe.
Vrátila jsem se do Folies-Julian celá roztřesená.
Teď jsem klidnější — uvažuji a shledávám, že Carolusovy efekty se naučit nelze a že hlavní věcí je dostat solidní klasické vzdělání; zbytek závisí na člověku samém.
On sám i ty španělské a arabské romance jsou roztomilé — co se týče jeho portrétů, ty jsou známé všem a bezpochyby budu mít lepší příležitost o nich mluvit. Jako všichni malíři, velcí i malí, staří i mladí, shledal i on, že mám nádhernou barvu a dokonalou harmonii — v tónech pleti i šatů.

Poznámky

Pozn. překl.: Folies-Julian — Mariina ironická přezdívka pro ateliér Julian, narážka na pařížský varietní podnik Folies Bergère.