Úterý 27. listopadu 1877

Pan Julian přišel k nám trochu rozrušen po verdiktu pánů Fleuryho, Boulangera a Lefèbvra a pronesl přibližně tento projev:
„Dámy, tito páni zařadili jen šest hlav za medailí, kterou získala slečna Delsarte (Francouzka) — jak již víte. Ostatní jsou zařazeny prostě proto, aby měly místa na příští soutěži, a tři poslední... budou losovat — bezpochyby proto, aby šetřili ješitnost těchto dam...“
Jakýsi hlas mi říkal, že budu losovat — a ačkoli by to bylo naprosto přirozené, zamrzelo mě to. Po tomto malém projevu, jenž na všechny udělal značný dojem, dodal tato slova:
„Nebudu schopen poznat, komu které hlavy patří — ať jedna z těchto dam laskavě zapisuje jména postupně. 1. kdo?“
„Slečna Wiik.“
„2.?“
„Slečna Bang.“
„3.?“
„Slečna Breslau.“
„4.?“
„Slečna Nordlander.“
„5.?“
„Slečna Forchhammer.“
„6.?“
„To je slečna Marie!“ zvolala Polka.
„Já, pane?!“
„Ano, slečno.“
„To je ale směšné!“
Jsem mezi šesti nejlepšími. Amélie, Zillhardt, Polka jsou za mnou — do ateliéru jsem přišla ze všech poslední, vždyť jsem tam teprve od 3. října. U všech rohatých! napříč stránkou nikdy se mnou dříve nemluvily
Všichni přišli blahopřát — slečna Delsarte (Madeleine, Francouzka) mi přišla říci pár laskavých slov a její sestra Marie nás nazvala dvěma hrdinkami soutěže.
„To, co máte po tak krátkém čase, je víc než medaile po čtyřech letech studia.“
Úspěch... jaký roztomilý úspěch, můj císaři! jak by řekl ten drahý ubohý Alexandre při vhodné příležitosti!
Ten ubohý drahý Alexandre má štěstí. Pomyslete — vyzval ho bratr Marcuardova švagra. Vyzval ho, protože on, Alexandre, urazil. Marcuard říká, že se pokorně omluví, protože pan de Martino hledá jen někoho, koho by mohl probodnout.
Chudák Bijou. Drahé ubohé stvoření, které o mně Marcuardovi navykládalo drobné podlosti. Ostatně — je to jedno; jsem pro něho ráda, neboť se neomluví.
Musím vám také říci, že jsme byli ve Versailles s Blancem — a protože Popaul tam nebyl, trochu jsem zdřímla.
K večeři Marcuard. Ach! Marcuard — jak jsme se spolu smáli, až jsem plakala.
Zkušenost anebo díry, do nichž se padá, přece k něčemu jsou, ať říkám cokoli. Marcuard mi mluvil o lásce, hodně jsme žertovali a čas od času se vraceli k Alexandrovi — a já jsem tak obratně kroužila kolem žhavých témat, že to bylo opravdové potěšení. Smála jsem se všemu duchaplně a s volnostmi, jež se tratily v dětinstvích. Bůh ví, co bych bývala řekla před pouhým rokem, jak bych bývala odpověděla Švýcarovi — ne ohledně Bijou, ale kvůli věcem... jeho vlastním. Nemohu si dost poděkovat a vyjádřit si svou spokojenost, že jsem konečně inteligentně a půvabně využila četných a ohavných lekcí, jež mi naházela Prozřetelnost.
Ujišťuji vás, že Marcuard ke mně chová veškerou úctu, jíž je mi povinen.
Otravná je společnice paní Doubelt, jež sem přichází a je opravdu... zvláštní, podivná, nevhodná. To jsou nepříjemné a kompromitující známosti. Tato mladá osoba nás přiměla hrát — prohrála jsem (80 franků) Marcuardovi — to vůbec není slušné.
Ale bavila jsem se — smála jsem se sobě, všem a všemu! To je dobré a prospěšné a pohodlné.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Sapristi !“ ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon empereur !“ – Larderelovo podnapilé zvolání, jehož tón kolísá mezi výsměchem a náklonností; srov. deník 070. ↩