Pondělí 26. listopadu 1877

Konečně jsem měla první hodinu anatomie o půl páté, hned po kreslení. Učí mě pan Cuyer; poslal mi ho Mathias Duval, který slibuje, že mi zařídí návštěvu École des beaux-arts. Začala jsem samozřejmě kostmi — a jeden ze šuplíků mého básnického psacího stolku je plný skutečných obratlů.
To je příšerné, pomyslí-li člověk, že ty druhé dva šuplíky obsahují voňavý papír a vizitky z Neapole atd.
Hraběnka de Fayet přišla v den dědečkovy příhody a dnes poslala zeptat se, jak mu je — jako několik dalších.
Přišla Berthe se švagrovou.
Paní de Fayet (nic moc) vypráví, že ve sněmovně tropím své kousky a že jsem prý okouzlila syna hraběte d’Aquila, prince de Bourbon, strýce neapolského krále. Jeho mladší bratr je ženatý s dcerou kurtizány — vzpomínáte?
Když jsem se vrátila z ateliéru, zastihla jsem svého Cuyera, jak čeká v šeru salonu — a na protější pohovce mámu a nejšvýcarštějšího ze všech velitelů.
Marcuard se vrátil na deset dní — políbil mi ruku umazanou od uhlu a... která předtím sahala na obratle, protože jsem se ze salonu vytratila na svou hodinu.
Jenže, vidíte — nemá se vědět, v čem rostou květiny.
Hltám slova toho ničemy profesora... ten má ale štěstí, že to vše ví. Jinak nelze dosáhnout toho, co chci — a co je, jak uvidíte, velmi jednoduché.
Nejprve — zvláštní přízní, kterou mi vyslouží můj talent — být připuštěna k soutěži o Cenu Říma. Pak tuto cenu vyhrát — můj soutěžní obraz způsobí rozruch, koupí ho stát. Přijedu do Říma — přijme mě Académie Médicis, velvyslanectví, dvůr.
Maluji portréty princezny Markéty (ta ničemnice) přímo neuvěřitelným způsobem. Platí mi 50 000 za kus. Anglický dvůr mě zve — královna, princové a několik velkých Angličanů — přivezu si spoustu peněz; po čase, jelikož je můj talent příliš báječný... počkejte! — poté, co jsem získala Cenu Říma, jsem vyznamenána Légií cti, takže můj báječný talent točí hlavou celému světu; uspořádají mi triumf na Kapitolu a dají mi titul princezny města Sorrenta, jehož jsem obšťastnila obyvatele.
Pak... protože nenajdu nikoho sebe hodného, vrátím se k Alexandrovi, který bude mít krásné zuby — a protože budu zuřit, že se vracím k něčemu tak nicotnému, vyženu ho a skončím své dny šílená marnivostí a štěstím.
Víte, že pro mě štěstí neznamená totéž co pro všechny.
Jak chcete, jak chcete, aby mozek, jenž sní o takových věcech, mohl být spokojen s věcmi všedními — byť těmi nejkrásnějšími!
Kapitán fregaty hraje piket. Popaul poslal lístky na zítra do sněmovny.
Julian mě velmi pobízel, abych s náčrty nepřestávala — „to není špatné“.

Poznámky

Pozn. překl.: Cena Říma (Prix de Rome) — nejprestižnější francouzská umělecká cena; vítěz mohl studovat na Villa Medici v Římě. Ženy nebyly oficiálně způsobilé soutěžit až do roku 1903. ↩