Úterý 27. listopadu 1877

Pan Julian přišel k nám trochu rozrušen po rozsudku pp. Fleuryho, Boulangera a Lefèbvra a pronesl přibližně tento projev:
– Dámy, tito páni zařadili jen šest hlav za medailí, kterou získala slečna Delsarteová (Francouzka) — jak již víte. Ostatní jsou zařazeny prostě proto, aby měly místa na příštím soutěži, a tři poslední... losem — bezpochyby aby šetřily sebeúctu těchto dam...
Jakýsi hlas mi říkal, že budu losovat — a ačkoli by to bylo naprosto přirozené, zůstala jsem mrzutá. Po tomto malém projevu, jenž na všechny udělal značný dojem, přidal tato slova:
– Nebudu schopen poznat, kdo jsou majitelky hlav — ať jedna z těchto dam laskavě zapisuje jména postupně. 1. kdo?
– Slečna Wiiková.
– 2.?
– Slečna Bangová.
– 3.?
– Slečna Breslauová.
– 4.?
– Slečna Nordlanderová.
– 5.?
– Slečna Forchhammerová.
– 6.?
– To je slečna Marie! zvolala Polka.
– Já, pane?!
– Ano, slečno.
– To je ale směšné!
Jsem v šesti nejlepších. Amélie, Zillhardtová, Polka jsou za mnou — jsem nejnověji příchozí v ateliéru, protože tam jsem teprve od 3. října. U všech rohatých! [Na příč stránky: nikdy se mnou dříve nemluvily]
Všichni přišli blahopřát — slečna Delsarteová (Madeleine, Francouzka) přišla říci mi laskavé věci a její sestra Marie nás nazvala dvěma hrdinkami soutěže.
– To, co máte po tak krátkém čase, je víc než medaile po čtyřech letech studia.
Úspěch... jaký roztomilý úspěch, mon empereur!, jak by řekl ten drahý ubohý Alexandre při vhodné příležitosti!
Ten ubohý drahý Alexandre má štěstí. Pomyslete — byl vyzván švagrovým bratrem Marcuarda. Byl vyzván, protože on, Alexandre, urazil. Marcuard říká, že se pokorně omluví, protože pan de Martino hledá jen někoho, koho by mohl probodnout.
Chudák Bijou. Drahé ubohé stvoření, které o mně Marcuardovi navykládalo drobné podlosti. Ostatně — je to jedno; jsem pro něho ráda, neboť se neomluví.
Musím vám také říci, že jsme byli ve Versailles s Blancem — a protože Popaul tam nebyl, trochu jsem zdřímla.
Na oběd Marcuard. Ach! Marcuard — jak jsme se spolu smáli, až jsem plakala.
Zkušenost anebo díry, do nichž se padá, přece k něčemu jsou, ať říkám cokoli. Marcuard mi mluvil o lásce, hodně jsme žertovali a čas od času se vraceli k Alexandrovi — a já jsem tak obratně kroužila kolem žhavých témat, že to bylo opravdové potěšení. Smála jsem se všemu duchaplně a s volnostmi, jež se tratily v dětinstvích. Bůh ví, co bych bývala řekla před pouhým rokem, jak bych bývala odpověděla Švýcarovi — ne ohledně Bijou, ale pro věci... jeho vlastní. Nemohu se dost poděkovat a vyjádřit svou spokojenost, že jsem konečně s inteligencí a půvabem využila četných a ohavných lekcí, jež mi naházela Prozřetelnost.
Ujišťuji vás, že Marcuard ke mně chová veškerou úctu, jíž je mi povinen.
Co je otravné, je společnice paní Doubelt, jež sem přichází a je opravdu... zvláštní, podivná, nevhodná. To jsou nepříjemné a kompromitující známosti. Tato mladá osoba nás přinutila hrát — prohrála jsem (80 franků) Marcuardovi — to vůbec není slušné.
Ale bavila jsem se — smála jsem se sobě, všem a všemu! To je dobré a prospěšné a pohodlné.

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzsky: Mon empereur! — Můj císaři! Lardereiovo podnapilé zvolání, jehož tón kolísá mezi výsměchem a náklonností; viz heslo v překladu sborníku 070.