Pátek 23. listopadu 1877

V půl dvanácté ochrnula dědečkovi ruka a noha, takže když jsem se vrátila na oběd, zastihla jsem všechny v slzách — Walitský prohlásil, že to může skončit dnes večer. Ani na okamžik jsem tomu nevěřila — nikdo mi to nepředpověděl a nic se mi nezdálo.
Ta ničemnice Breslau namalovala kompozici — pondělní ráno aneb výběr modelu. Je na ní celý ateliér, modely na stole, Julian vedle mě, Amélie atd. atd. Je to správně provedeno — perspektiva dobrá, proporce, podoby — vše.
Kdo dokáže něco takového, stane se velkým umělcem.
Už to tušíte, viďte? Žárlím. To je dobré, neboť mě to požene kupředu. Ale kreslím už šest týdnů!
Breslau bude vždy přede mnou — začala dříve — ale ne: za dva nebo tři měsíce budu kreslit jako ona, tj. velmi dobře. Ostatně jsem ráda, že jsem našla důstojnou sokyni — s těmi ostatními bych byla usnula.
Ach! To je strašné — chtít kreslit jako mistr po šesti týdnech studia.
Dědeček je nemocen a Dina je na svém postu stráže, oddanosti, péče. Je jí dvacet dva nebo dvacet tři, myslím, a velmi zkrásněla — a jak je hodná! Kdyby jí nebe neposlalo trochu štěstí... U všech rohatých! Řekla bych Pánu Bohu nějakou drzost.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Sapristi !“ ↩