Středa 14. listopadu 1877

Byla jsem ve čtvrti École de Médecine hledat různé knihy a sádrové odlitky. U Vasseura — znáte přece Vasseura, který prodává všemožné lidské tvary, kostry atd. — mám tam protekci a zmínili se o mně panu Mathiasi Duvalovi, profesorovi anatomie na Beaux-Arts, i dalším; a přijde někdo, kdo mi bude dávat hodiny.
Jsem nadšena — ulice byly plné studentů, kteří vycházeli ze škol, ty úzké uličky, obchody houslařů — zkrátka to vše.
Ach! U všech rohatých, pochopila jsem kouzlo — smím-li se tak vyjádřit — Latinské čtvrti.
Ze ženy mám jen obal — a ten obal je čertovsky ženský; co se týče zbytku, to je čertovsky něco jiného. Neříkám to já, vždyť si představuji, že všechny ženy jsou jako já.
To je jiná, Latinská čtvrť, ta se mi líbí! Tam se smiřuji s Paříží, člověk se cítí daleko, skoro v Itálii... svým způsobem, rozumějte.
Světáci, jinými slovy měšťáci, mě nikdy nepochopí. Proto se obracím k našincům.
Mladí ubožáci, čtěte mě!
Tak například máma je zděšená, když mě vidí v obchodě, kde je vidět věci... ach! věci. „Nazí sedláci.“ Měšťačka! Až namaluji krásný obraz, uvidí se jen poezie, květ, ovoce... Na hnůj nikdo nepomyslí. Já vidím jen cíl, Konec. A k tomuto cíli kráčím.
Zbožňuji chodit ke knihkupcům a k lidem, kteří mě díky skromnému oblečení pokládají za nějakou Breslau — dívají se na vás jistým laskavým, povzbudivým způsobem, zcela jinak než dříve.
Jednoho rána jsem jela s Rosalií do ateliéru fiakrem. Abych zaplatila, dala jsem jí dvacetifrankovou minci.
„Ach! Ubohé dítě, nemám vám co vrátit.“
To je tak zábavné.
Blanc je u nás.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „sapristi“. ↩