Středa 14. listopadu 1877

Byla jsem ve čtvrti École de Médecine hledat různé knihy a sádrová odlitky. U Vasseura — znáte přece Vasseura, který prodává všemožné lidské tvary, kostry atd. — mám tam protekci a mluvilo se o mně s panem Mathiasem Duvale, profesorem anatomie na Beaux-Arts, a s dalšími; někdo tedy přijde, aby mi dával hodiny.
Jsem nadšena — ulice byly plné studentů vycházejících ze škol, ty úzké uličky, obchody loutnařů — zkrátka vše to.
Ach! U všech rohatých, pochopila jsem kouzlo — smím-li se tak vyjádřit — Latinské čtvrti.
Z ženy mám jen obal — a ten obal je čertovsky ženský; co se týče zbytku, je čertovsky něco jiného. To neříkám já, protože si představuji, že všechny ženy jsou jako já.
Mluvte mi o Latinské čtvrti — výborně! Tam se smiřuji s Paříží, člověk se cítí daleko, skoro v Itálii... svým způsobem, rozumějte.
Světáci, jinými slovy měšťáci, mě nikdy nepochopí. Proto se obracím k našim.
Ubozí mladí, čtěte mě!
Tak tedy máma je zděšena, když mě vidí v obchodě, kde se vidí věci... ach! věci. „Nazí sedláci." Měšťačka! Až namaluji krásný obraz, uvidí se jen poezie, květ, ovoce... Na hnůj se nikdo nevzpomene. Já vidím jen cíl, Konec. A k tomuto cíli kráčím.
Zbožňuji chodit ke knihkupcům a k lidem, kteří mě kvůli mému skromnému oblečení pokládají za jakous Breslauovou — dívají se na vás jistým laskavým, povzbudivým způsobem, zcela jinak než dříve.
Jednoho rána jsem jela s Rosalie do ateliéru fiakrem. Abych zaplatila, dala jsem jí dvacetifrankovou minci.
– Ach! Ubohé dítě, nemám vám co vrátit.
To je tak zábavné.
Blanc je u nás.