Čtvrtek 8. listopadu 1877

Jen jedna věc mě mohla vytrhnout z ateliéru předčasně, a ještě na celé odpoledne: Versailles. Jakmile přišly lístky, poslali pro mě Čokoládu a já se vrátila převléknout. Na schodech potkávám Juliana, který se diví, že odcházím tak záhy — vysvětluji mu a opakuji, že jedině Versailles mě mohl přimět opustit ateliér. Říká mi, že je to tím obdivuhodnější, že bych mohla tak snadno jít se bavit.
„Bavím se jedině tady, pane.“
„Jak máte pravdu! Uvidíte, jak vám to za dva měsíce udělá radost.“
„Víte, že chci být velmi dobrá a že nekreslím jen tak... pro... zábavu...“
„To doufejme! Znamenalo by to zacházet se zlatým prutem jako s mědí — to by byl hřích. Ujišťuji vás, že s nadáním, které máte — vidím to na těch úžasných věcech, které děláte — nepotřebujete více než rok a půl, abyste měla talent!“
„Ach!“
„Opakuji: talent!“
„Pozor, pane, odejdu okouzlena.“
„Říkám pravdu, sama to uvidíte. Koncem této zimy už budou vaše kresby docela dobré, pak budete kreslit dál, a dávám vám šest měsíců na to, abyste se sžila s barvami — a pak konečně budete mít talent!“
Milosrdenství nebeské! Jak jsme jeli domů, usmívala jsem se a plakala radostí a snila jsem, že mi dávají pět tisíc franků za portrét.
Dámy samy na nádraží a... než jsme se usadily na své ubohé tribuně — bylo to peklo.
Prší.
Mluvilo se jen o ověřování voleb. Ověřování však přineslo incidenty, takže zasedání bylo docela zajímavé. Největším lákadlem bylo vidět mého velkého bratra na tribuně. Vystoupil klidný, důstojný, velkolepý — obhajovat oficiální kandidatury, které jedna bestie z levice právě obvinila z nátlaku, intrik atd., atd. Můj velký bratr je na prahu toho, aby se stal vůdcem své strany — ne-li jím již je. Můj velký bratr se navzdory jistým výbuchům vyrovná mnoha lidem, jichž si dějiny váží.
Je to krásná povaha a důkazem je, že se o něm říká mnoho špatného — ale toho dobrého špatného, smím-li se tak vyjádřit.
Do sněmovny nesmím chodit příliš často — to by mě mohlo odpoutat od ateliéru; člověk se začne zajímat a chodí, chodí, každý den je nová stránka téže knihy. Mohla bych se zanítit pro politiku tak, že bych ztratila spánek... ale moje politika je tam, na Rue Vivienne — tudy se dostanu do sněmovny jinak než teď. Rok a půl — vždyť to není nic!
Takové štěstí mě děsí.
Rok a půl na portréty — ale na obrazy?... Řekněme dva nebo tři roky... uvidíme.
Byla jsem hezká, ale kolem osmi velmi unavená — což mi nezabránilo jít kreslit aspoň na hodinu.
Marcuard nám píše, že je zoufalý z toho, že opouští Paříž, že ho tam volá otcova nemoc a obchody, a doufá, že se vrátí za čtrnáct dní. Dopis nese týž nádech smutku, který ho provází od té doby, co jsem ho opět spatřila. Snad je nešťastný — a nemá ateliér.

Poznámky

Pozn. překl.: Čokoláda (Chocolat) — přezdívka afrického sluhy Fortuného, který Marii doprovází. ↩
Pozn. překl.: Ověřování voleb (fr. validations) — po říjnových volbách roku 1877 projednávala Poslanecká sněmovna platnost sporných výsledků; pro Cassagnacovu bonapartistickou frakci šlo o klíčové boje. ↩