škrtnuto

Úterý 6. listopadu 1877

Blanc kapitán Tour de Nesle, smrká do ubrousků, plácá se vzadu
Harfa je zřejmě kouzelná — začnu hrát a hned přichází Marcuard, pak Berthe se sestrou. Mladý harpista, jemuž je šedesát let, je neúprosný, není možné se ho zbavit — bylo nutno opakovat do, re, mi, fa, sol, la, si.
„La, si, slečno.“
„Ano, pane, to je otrava...“
„Ještě jednou, odvahu, odva-ahu!“
Jistěže... Ach, nesmím zapomenout říci, že Breslau nakreslila z paměti malý náčrt, který je prostě to nejroztomilejší, co si lze představit, co do celkového účinku i pocitu. Inspirovala se mou poslední hodinou harfy. Vypadá to jako pokoj v nevím jaké věži — vše je ponořeno v soumraku, jenž nedovoluje rozeznat profesorovy kalhoty, ale ukazuje ho oblečeného do jakéhosi astrologova roucha, s velkou knihou v ruce a se vztyčeným prstem taktujícím do vzduchu. Světlo výtečně dopadá na jeho lysou hlavu a bílý vous. Hraji na harfu — figura je ztracený profil, skloněná, je vidět noha na pedálu, pohyb kolenou. Můj bílý límec a jabot, černá blůza stažená v pase, sametová čepička a mé plavé vlasy — z toho všeho vyčarovala nádhernou hru světla. A dole Pincio — ten výraz naslouchajícího psa, nastražené uši, ustaraný pohled — vše s trochou uhlu a křídy.
Ta ničemnice Breslau — nestačí jí podobat se Alexandrovi, musí mít ještě talent. že by ho mohla prodávat po hrstech. Mám tu dívku ráda, má talent.
Audiffret je prý tady. Dnes večer jdu spát brzy — není tu Blanc, kapitán fregaty, jenž se plácá po zadnici, utírá si nos do ubrousků a povídá o Senegalu a žluté zimnici.
Myslím, že Julian uvažuje o tom, že by mě namaloval.

Poznámky

Pozn. překl.: Slovní hříčka: francouzská nota „si“ (české h) zní stejně jako „scie“ — pila, přeneseně omílaná otrava. Marie tedy na učitelovo „La, si“ odpovídá „c’est une scie“, tedy „to je otrava“. ↩