Úterý 23. října 1877

Jsem velmi rozhněvaná. Des Perrières a neškodný Vasconcellos zůstali do půl třetí. Povečeřeli jsme.
Vidíc, že by se mi těžko vstávalo v sedm hodin druhý den, rozhodla jsem se vůbec nelehnout… V osm hodin vstoupila Rosalie — přikázala jsem jí otevřít okenice a ona je při odchodu zavře.
Fuj! Ti bídáci!
Ne, víte, taková hloupost — neboť je to strašně hloupé — může mě přivést do záchvatu zuřivého šílenství.
Bije deset hodin.
Oh! Jak je to absurdní, hloupé, drzé a tupé! Oh! Ale tupé!
A Antonelli!… Je to skoro dva roky a stydím se, jako by to bylo včera.
Je mi osmnáct let!!!
Je mi osmnáct let. To není nic a to je příliš. V osmnácti letech jsem měla začít být slavná.
Pro odpolední model máme černocha. Ráno italská žena — trasteverina ve svém nesympatickém kroji.
Je tu klobouk, který není zcela v pořádku — tyto absurdity mě vždy znepokojují; je to zvláštní, že ano.
Zeptala jsem se mimo jiné Carieho des Perrièrese, zda se u Audiffretta nesetkal s hrabětem de Larderei.
– V Monaku, ano, slečno, viděl jsem ho hovořit s mými přáteli — pak přistoupil ke stolu, vytáhl peněženku a vějíř, jímž se nepřetržitě ovíval a s nímž se nikdy nerozloučil. Právě proto jsem si ho byl všiml.
Byl to vějíř, který mu dala máma.
To přestrojení… ten král… Oh! Bože můj, jak jsem ubohá a… a zahanbena.

Poznámky

Pozn. překl.: „Moje matky" — Mariina oblíbená formulace pro mámu a tetu, ke kterým se chová jako ke dvěma mateřským autoritám.
Pozn. překl.: Trasteverina — žena z římské čtvrti Trastevere; jejich tradiční lidový kroj byl mezi malíři 19. stol. oblíbeným motivem.