Pondělí 22. října 1877

Model byl ošklivý a celý ateliér ho odmítl kreslit. Navrhla jsem, abychom šly na výstavu Prix de Rome na Beaux-Arts. Polovina pěšky a my — Breslau, paní Sinanidèsová, Zulart a já — v kočáru. Výstava skončila včera. Procházíme se pěšky po nábřežích, díváme se na staré knihy a staré rytiny, hovoříme o umění. Pak v otevřeném fiacre jedeme do Bois. Dovedete si mě představit?
Nechtěla jsem nic říkat — bylo by to pokazilo jejich radost. Byly tak milé, tak slušné — a právě jsme mezi sebou začínaly ztrácet ostych. Zkrátka nebylo by to tak špatné, kdybychom nepotkaly landau, který se za námi pustil; dávala jsem kočímu znamení, aby nás nepředjel — viděli mě a věděla jsem to — ale nechtěla jsem s nimi mluvit před svými umělkyněmi. Na hlavě jsem měla čepičku, vypadala jsem rozcuchaně a rozpačitě.
Přirozeně byli rozzuřeni — a hlavně uraženi, že mě vidí tak poníženou. Byla jsem strašně otrávena. Zkrátka… nepříjemná věc.
K večeři paní Doubeltová a její společnice. Večer dvě knížata Zurlo, pan des Perrières, Vasconcellos. Paní Doubeltová hrála. Pak baronka.
Tato baronka bude mít hernu — jež bude ve skutečnosti patřit paní Doubeltové pod jménem baronky. Bude to slušné… do jisté míry; budou tam kněžna, paní Kanschinová, Voroninová — zkrátka vše to! Dámy z vysoké společnosti, velmi zavedené.
Hovořila jsem s panem des Perrièresem — s ostatními to bylo příliš obtížné. Zvláštní okolnost: [Slova začerněna: všichni kavalíři šil] hali — kromě des Perrièrese.

Poznámky

Pozn. překl.: École nationale supérieure des Beaux-Arts — přední francouzská výtvarná akademie v Paříži; každoroční výstava laureátů Prix de Rome byla prestižní uměleckou událostí.