Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 17. října 1877

V ateliéru bych měla platit — platí se měsíc dopředu — a já tam chodím už dva týdny.
Není sto šedesát franků na zaplacení.
Hrabě Carie des Perrières — zruinovaný šlechtic, obyvatel Nice, duelant, cestovatel, spisovatel, hráč atd. — s nímž jsme se nedávno seznámily v Nice, je v Paříži a přichází nás navštívit. Byl dnes, udělala jsem si s ním známost. Mluví dobře a vypadá jako čestný a statečný chlapec. Zúčastnil se několika tažení jako dobrovolník — a pak… hned je vidět, jakým je člověk. Tento muž nikdy o nikom neřekne nic špatného — to jest pomluvy. Carie des Perrières patří ke skupině Aspremont, Audiffret a dalších. Může mu být třicet let; střední postava, hubený, příliš dlouhý a příliš zahnutý nos, zemitá pleť s černými nebo blond vlasy.
Proboha, jak dlouhý popis.
Ale zde je dopis od toho výborného vycpaného Švýcara. Doporučený dopis s pěti pečetěmi. [Dopis přišpendlený v rukopise, ale chybí]
Jsem tak otráven! Těch ubohých sto šedesát franků!
Je deset hodin. Jsem in extremis — to jest s jednou nohou v posteli — a přicházejí mi říct, že malý Portugalec je v salonu, v bílé kravatě.
Ne, opravdu — jsou lidé, kteří nemají štěstí. Dina spí, já skoro.
A pomyslet, že v Neapoli jsem dokončovala toaletu kolem půl desáté, deseti — a někteří přicházeli v jedenáct.
Byla jsem u Fauvela — hrdlo je vyléčeno, hlasivky jsou bílé! Je tu jen strašný katarh nosu, který za čtrnáct dní odejde — ten katarh.
To bude krásné!
Řeknu vám také, že jsem dnes ráno špatně pracovala, protože ďábel ví jak — vzpomněla jsem si na… Antonelliho.
To jsem byla já! Mně se kdosi opovážil… Ničema! Ničema. Ničema.
A ten člověk žije! A já mu nemohu nic udělat! Oh! nenávidím ho, nenávidím ho, nenávidím ho.
Vypadá to hloupě, že? Přesto je to pravda — nenávidím ho a s odporem si říkám, že žije… Jako by se nic nestalo… A já jsem byla zneuctěna… tam v Římě, na schodišti Hotelu de la Ville!! Ne, je to opravdu strašné, odporné.
[Napříč psáno: V obavě, že čtenář, který by nečetl vše, bude při čtení konce této stránky myslet na nejhorší hrůzy, chci vysvětlit tuto věc se schodištěm hotelu de la Ville. Antonelli mě vzal do náruče způsobem příliš výmluvným, způsobem hanebným — s hrůzou jsem se vysvobodila. A to je vše!]

Poznámky

Pozn. překl.: „Zneuctěna" (outragée) — v 19. stol. silnější výraz než dnes; označuje porušení cti nebo osobní integrity. ↩