Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 13. října 1877

V sobotu přichází do ateliéru pan Tony Robert-Fleury, malíř, který namaloval „Le dernier jour de Corinthe" — zakoupeno státem a umístěno v Lucemburském muzeu. Ostatně přední pařížští umělci k nám čas od času přicházejí dávat rady.
Začala jsem minulou středu a v sobotu téhož týdne nemohl přijít — takže je to pro mě poprvé. Když přišel k mému stojanu a přednášel své poznatky, přerušila jsem ho:
– Promiňte, pane, začala jsem před deseti dny…
– Kde jste kreslila předtím? — zeptal se, dívaje se na mou kresbu.
– Nikde.
– Jak to — nikde!
– Ano, vzala jsem si třicet dvě lekce malování pro zábavu…
– To se nenazývá studovat.
– Vím, pane, proto…
– Nikdy jste před příchodem sem nekreslila podle přírody?
– Nikdy, pane.
– To není možné.
– Ale ujišťuji vás…
– Nikdy jste neměla žádné vedení?
– Ano… před čtyřmi lety jsem brala hodiny jako malá holka — nechávali mě kopírovat rytiny (s Bensou!!!).
– To není nic, o tom nemluvím.
A protože se stále zdál nevěřícný, musela jsem dodat:
– Dám vám na to čestné slovo, chcete-li.
– Tak tedy — máte zcela mimořádné vlohy, jste výjimečně nadaná a radím vám pracovat.
– Nic jiného nedělám posledních deset dní… Chcete vidět, co jsem dělala před touto hlavou?
– Ano, dokončím u těchto slečen a vrátím se.
– Tak tedy, řekl, poté co navštívil tři nebo čtyři stojany, — ukažte, slečno.
– Zde, pane, řekla jsem, začínajíc Arcangolovou hlavou — a protože jsem mu chtěla ukázat jen dvě věci, řekl mi:
– Ne, ne, ukažte mi vše, co jste udělala.
Ukázala jsem tedy — mužský akt nedokončený, neboť byl začat minulý čtvrtek; hlavu zpěvačky viděnou zdola, o níž řekl, že má velký charakter; nohu, ruku a Augustinin akt.
– To jste nakreslila ten akt… sama?
– Ano — a nikdy jsem akt nejen nedělala, ale ani neviděla…
Usmíval se a nevěřil tomu — takže jsem musela znovu dát čestné slovo a on znovu řekl:
– To je úžasné a jsou to zcela mimořádné vlohy. Tento akt není vůbec špatný — vůbec ne — a tato část je dokonce dobrá. Pracujte, slečno, [Slovo začerněno: … atd.] — pak následovaly rady.
Ostatní to vše slyšely — a vzbudila jsem závist, protože žádná z nich neslyšela nic rovnocenného; přitom jsou to žákyně s jedním, dvěma, třemi lety práce, které kreslí akty ze skvělých modelů a malují v Louvru. Jistě se od nich čeká více než ode mne — ale mohlo jim být řečeno i v jiném smyslu něco rovnocenného.
Je to tedy pravda — a já ne… nechci nic říkat, jinak si jen přivolám smůlu… Ale svěřuji se Bohu — mám tak velký strach…
Tím jsem si v odpoledne vysloužila kopanec ve třetí osobě. Španělka — jinak hodná dívka, nejochotnější na světě, se zuřivostí malířství v hlavě, ale přece jen ne dost přesně vidící — tedy Španělka hovořila o jakési Holanďance a říkala, že když někdo přijde do ateliéru, vždy udivuje rychlým pokrokem; že to málo, jež je mnoho pro ty, kdo nic neumějí, se nabývá rychle — a teprve kdo něco umí, má se toho nejvíce naučit.
[Napříč psáno: A jako by tu nebyly dvě tři začátečnice v tuto chvíli! Pokračují snad jako já?]
Je jí dvacet dva let a nikdy nebude velkou umělkyní — to vám říkám já a dávám vám na to čestné slovo — stejně jako panu Robert-Fleurymu.
Shrňme a uzavřeme naše úspěchy.
– Nuže, slečno! — vykřikl Julian a zkřížil přede mnou ruce.
Skoro jsem se lekla a ptala se ho s červenajícími se tvářemi, co se děje.
– Ale to je skvělé — jak to? Pracujete v sobotu až do večera, když si ostatní trochu oddychují!
– Ale ovšem, pane — nemám nic na práci, musím přece dělat něco.
– To je krásné. Víte, že pan Robert-Fleury s vámi nebyl vůbec nespokojen?
– Ano, řekl mi to — naopak.
– Ten chudák Robert — je stále ještě trochu nemocný.
A mistr se usadil uprostřed nás a dal se do hovoru… což dělá zřídka a čeho si všichni velmi cení. Ujišťuji vás, je to příjemné mít tak… nadřízeného z vlastní vůle a to vše… zkrátka, vyjadřuji se špatně, ale je to velmi příjemné.

Poznámky

Pozn. překl.: Tony Robert-Fleury (1837–1911) — francouzský malíř historických a žánrových výjevů; pravidelný poradní pedagog u Juliana. ↩
Pozn. překl.: „Poslední den Korintu" (1870) — velkoformátový historický obraz zachycující zkázu Korintu římskými vojsky r. 146 př. n. l.; zakoupila jej francouzská vláda pro Musée du Luxembourg v Paříži. ↩