Sobota 6. října 1877

Včera byla u nás paní Doubeltová a dnes dobře vychovaný Torgnole. Nikoho jsem neviděla, protože jsem byla v ateliéru.
– Buďte klidná, řekl mi Julian, na půli cesty neuvíznete.
A když pro mě máma přišla v pět hodin odpoledne, řekl jí přibližně toto:
„Myslel jsem, že je to rozmar rozmazleného dítěte, ale musím přiznat, že opravdu pracuje, že má vůli a nadání. Bude-li to takto pokračovat, za tři měsíce mohou být její kresby přijaty na Salon."
Pokaždé, když přijde opravit můj výkres, ptá se s jakýmsi nedůvěřivým výrazem, zda jsem ho dělala sama. Ovšemže sama! Nikdy jsem nežádala o radu žádnou ze žákyň — jen pro začátek aktu.
Trochu si zvykám na jejich… umělecké způsoby.
V ateliéru vše mizí — nemáte ani jméno, ani rodinu; nejste dcerou své matky, jste sama sebou, jste individuum a před sebou máte Umění a nic jiného. Cítíte se tak spokojená, tak volná, tak hrdá.
Konečně jsem tam, kde jsem chtěla být tak dlouho.
Toužila jsem po tom tak dlouho, že stále nemohu uvěřit, že tu jsem.
získám Prix de Rome, [Slova škrtnuta: všichni Torloniové, všichni Lardereiové, všichni Marcuardové se položí] jako koberec a já po nich půjdu — nikoli abych je drtila… ale… budou si za to moci sami, jakmile se stanu tím, čím žádná umělkyně ještě nikdy nebyla.
Mimochodem! Víte, koho jsem potkala na Champs-Élysées? Prostě a jednoduše vévodu z Hamiltonu, zabírajícího celý fiacre. Ten hezký, trochu plnější mladý muž s měděnými vlasy a tenkým knírem se změnil v tlustého, velmi rudého Angličana s malými rusými licousy od ucha ke středu tváře.
Pět let… to přece mění člověka.
Za půl hodiny jsem už na to nemyslela.
Sic transit gloria ducis.
Jak jsem tehdy blouznila.
Myslím, že máma dostala málo uspokojivou odpověď na jeden ze svých dopisů ohledně… Říma. Řekla mi to takto: píší mi z Petrohradu, že tam vládne veliký smutek, že celý dvůr je v černém, že carevna ošetřuje raněné, že všichni pláčou.
Ta ohavnost mě rozesmutnila.

Poznámky

Pozn. překl.: Vévoda z Hamiltonu — William Alexander Louis Stephen Douglas-Hamilton, 12. vévoda z Hamiltonu (1845–1895); Marie ho sledovala s romantickým zájmem v dřívějších zápisnících.
Pozn. překl.: Latinsky: „Tak pomíjí sláva vévodova" — Marie parafrázuje středověké rčení sic transit gloria mundi (tak pomíjí sláva světa), ironicky vztažené na vévodu z Hamiltonu.