Pátek 5. října 1877

„To jste udělala sama?“ zeptal se pan Julian, když vstoupil do ateliéru.
„Ano, pane.“
Zrudla jsem, jako bych lhala…
„Nu tak… jsem velmi spokojen, velmi spokojen.“
„Opravdu?“
„Velmi spokojen.“
A což teprve já!
Následují rady, které mi dal.
Stále mě oslňuje převaha ostatních nade mnou, ale už se tolik nebojím.
Jsou to ženy se třemi, čtyřmi lety ateliéru, Louvru, vážných studií. A já… Larderel — a to je vše.
Chudák Rosalie je nemocná — udělám vše, aby zůstala, i když je nemocná. Jen si pomyslet, že bych byla bez Rosalie! Od té doby, co je u mě, má podíl na všem — počínaje Alexandrem.
Návrat do Itálie by mě těšil méně, kdyby mě neměla doprovázet.

Poznámky

Pozn. překl.: Hrabě Alexandre de Larderel, florentský šlechtic, Mariina romance z Neapole a Sorrenta (jaro 1877). Marie staví proti letům vážného studia svých kolegyň to, čím sama strávila uplynulý rok: milostnou aféru. Učitelem kreslení nebyl; kreslit se předtím učila jen jako dítě. ↩