Čtvrtek 4. října 1877

Den uběhne rychle, když se kreslí od osmi do dvanácti a od jedné do pěti. Jen cesta spolkne skoro hodinu a půl — a navíc jsem se trochu zpozdila, takže jsem pracovala jen šest hodin.
Když pomyslím na ta léta — celá léta, která jsem promarnila! Ze zlosti je člověk v pokušení poslat všechno k čertu… ale to by bylo ještě horší. No tak, ubohá a odporná dívko, buď ráda, že se ti konečně podařilo začít… V mém věku! Devatenáct let za měsíc! Ve třinácti jsem mohla začít! Pět let!
Bývala bych malovala historické obrazy, kdybych začala před pěti lety. To, co umím, mi teď jen škodí. Všechno je třeba předělat.
Musela jsem dvakrát začít znovu hlavu en face, než jsem byla spokojena.
Co se týká aktu, ten se udělal sám od sebe a pan Julian neopravil jedinou čáru. Nebyl tam, když jsem přišla — jedna ze žákyň mi řekla, jak začít; nikdy předtím jsem akt neviděla.
Vše, co jsem dělala dosud, byl jen ubohý vtip!
Portugalec s dlouhým jménem nás přišel navštívit. Byla jsem v ateliéru.
Konečně pracuji s umělci — skutečnými umělci, kteří vystavovali na Salonu, za jejichž obrazy a portréty se platí, kteří dokonce dávají hodiny.
Julian je s mým začátkem spokojen. „Na konci zimy budete moci dělat velmi krásné portréty,“ řekl mi.
Říká, že jeho žákyně jsou někdy stejně zdatné jako jeho žáci muži.
Pracovala bych i s nimi, ale kouří — a ostatně v tom není žádný rozdíl. Rozdíl tu byl, dokud ženy měly jen oblečený model; jakmile ale kreslí akt, nahého muže, je to totéž.
Posluhovačka v ateliéru je přesně taková, jak ji popisují v románech. „Vždycky jsem byla mezi umělci,“ říká, „a už vůbec nejsem měšťanka — jsem umělkyně.“
Jsem šťastna, šťastna.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „de face“. ↩
Pozn. překl.: V ateliérovém prostředí je académie kresba podle nahého modelu — základní akademické cvičení. ↩