Sobota 22. září 1877 — Sešit 074

CZEN UK FR

Opsaný dopisLettre de Marie à M. de Marcuard, 22 septembre 1877
— „Měla jsem chuť vám přestat psát, ó Marcuard-Pašo, ale pořád musím někomu něco vyprávět. Ženy jsou často nudné — dobré přítelkyně vás umorují parodiemi Sévignéové. Nebo jsou zlé, a pak musíte velmi dbát na to, co píšete, jinak vás rozžvýkají čert ví jaké plombované, vylámané, falešné zuby — jen na to pomyslit… fuj! Vidím tedy jen vás, který jste můj mléčný bratr a přítel z dětství. Proto s vděčností přijímám přísahu, kterou mi skládáte. Víte, že i já jsem měla jet do Anglie ke své přítelkyni lady Pagetové — ale ta ubohá žena právě zemřela a myslím, že ta cesta se neuskuteční. Vrátily jsme se z Wiesbadenu, kde jsme strávily několik dní po milém Schlangenbadu, a kde je velmi příjemná ruská společnost. Mnoho starých přátel a nových známostí. Paní Loris-Melikoffová je tam, zatímco její muž hraje na vojáka v Asii. Můj dědeček se znovu shledal se svým prastarým přítelem knížetem Repninem a nechtěli se už rozloučit. Zkrátka bylo to rozkošné, rozkošné — ale, bohužel, pane — příliš mnoho žen! Jsme tu a čekáme na nějaké rozhodnutí — hrdlo mám téměř uzdravené, ale předepisují mi teplé podnebí. Nevím, co uděláme, a nenávidím se. Je to nesmírně nepříjemný pocit — člověk je jako příliš hubená žena u moře — ať běhá sebevíc, nohy ji následují! Chci vám navrhnout výlet mnohem příjemnější než to ubohé Sorrento. A prosím věřte, že je to velmi vážné. Šlo by o cestu pěšky z Nice do Říma se zastávkami ve všech zajímavých městech. Dá se to zvládnout za osmadvacet dní skoro bez únavy. Moji nadřízení pojedou kočárem, já pěšky — bude nás celá společnost — čekám dopisy z Anglie! Co říkáte? Jste příznivcem takových věcí? V každém případě se setkáme v Itálii a pevně počítám s vaší pomocnou rukou, která bude — soudě podle vašich neapolských kousků — pořádně rázná. Při pouhé představě, že vás popadnu a složím k máminým nohám, až vykřikuji… Zkusím to tedy — přátelství zavazuje.“ Marie B.

- « J’avais envie de ne plus vous écrire, ô Marcuard Pacha, mais il me faut toujours raconter n’importe quoi à quelqu’un. Les femmes sont souvent ennuyantes, les bonnes amies vous assassinent avec des parodies de Sévigné. Ou bien elles sont méchantes et alors on doit faire bien attention à ce qu’on écrit sous peine d’être mangée Dieu sait par quelles dents plombées, écornées, fausses rien que d’y songer... fi ! Je ne vois donc que vous qui êtes mon frère de lait et ami d’enfance. Aussi j’accepte avec gratitude le serment que vous me faites. Savez-vous que moi aussi je devais aller en Angleterre chez mon amie lady Paget, mais la pauvre femme vient de mourir et je crois que ce voyage ne se fera pas. Nous revenons de Wiesbaden où l’on a passé quelques jours après le gentil Schlangenbad et où il y a une société russe très agréable. Beaucoup de vieux amis et de nouvelles connaissances. Mme Laris Melikoff est là pendant que son mari joue au soldat en Asie. Mon grand-père a retrouvé son antique ami le prince Repnine et ils ne voulaient plus se quitter. Bref c’était charmant, charmant, mais hélas Monsieur, trop de femmes ! Nous sommes ici en attendant une décision quelconque, ma gorge est à peu près guérie mais on m’ordonne les climats chauds. Je ne sais ce que nous ferons et je me déteste. C’est un sentiment extrêmement désagréable, on est comme la femme trop maigre au bain de mer, elle a beau courir ses jambes la suivent ! J’ai à vous proposer une excursion bien autrement agréable que ce misérable Sorrento. Et je vous prie de croire que c’est très sérieux. Il s’agirait d’aller de Nice à Rome à pied s’arrêtant dans toutes les villes intéressantes. On peut y arriver en vingt-huit jours presque sans fatigue. Mes supérieurs iront en voiture, moi à pied, nous serons toute une société, j’attends des lettres d’Angleterre ! Que dites-vous de cela ? Etes-vous amateur de ces sortes de choses. Dans tous les cas nous nous verrons en Italie et je compte bien sur votre coup d’épaule qui sera rudement donné à en juger par les tours de force de Naples. Aussi rien qu’à l’idée de vous empoigner et de vous mettre aux pieds de maman je pousse des cris... Enfin je tâcherai, l’amitié oblige. » Marie B.