Pátek 14. září 1877

Budí mě tímto dopisem. Snila jsem o Alexandrovi. Alexandre je cizinec, lhostejný člověk a nic víc. Vždy se divím, že ho považuji za někoho tak blízkého. Je nevím kde a již neví, zda existuji.
Ostatně o něm mluvím jen jako o vzpomínce. Příjemná vzpomínka — to je to nejsměšnější. Paní Batourinová se zdržela dlouho. Cestou na Výstavu obrazů s Lautrecem potkáme Lisanderovy, kteří k nám mířili, a Marie Lisanderová je vzata se sebou prohlédnout si malby.
Jsou tam nádherné. Jeden zvláště mě zasáhl do srdce. Jasnost slunce, namalovaná na něm, oslňovala více než skutečné slunce zde. Stromy a nebe měly ty podivné tóny, jež mají nevím jaký vliv na všechny smysly… Byla to villa v Římě. Udělala mě šťastnou a nešťastnou zároveň.
Jet do Říma a zůstat tam jakkoliv — jen zůstat, Bože.
Dál docela dobrý portrét kardinála — dlouho jsem se na něj dívala. Je to Pietro, ale starší — a přece je to on. A vše, co přichází odtud, mi dělá dobře.
Lisanderová obědvala s námi — dědeček a Lautrec se namáhali, aby jí dělali dvůr, s mírou žertu, jež mě u starců překvapila; mluvím o dědečkovi — Lautrec nemá věk, je ošklivý, trpí dnou, ale nikdy nezestárne. Lisanderovi a Gerbelovy strávily celý den u nás a večer namísto promenády — přišedší paní Lisanderová a Gerbelová — zůstalo se u nás.
Předstírala jsem, že mě bolí prst, abych měla větší volnost. Marie Lisanderová je skutečnou absolventkou petersburgského institutu — stále zbožňuje dámy a slečny. Donekonečna laskání a něžnosti. Je to velmi milé.
Lisanderovi znají každého a Lautrec je spokojený. Válel se po koberci, zatímco my slečny seděly v mém pokoji všechny kolem něj po tureckém způsobu — a povídky a hry až do jedenácti hodin třicet. Hodně jsem se smála a radost jsem neměla.
Lautrec věští budoucnost neomylným způsobem, prý. Zde to ve zkratce.
Řekl mi, že vše, co bylo, k ničemu neposlouží.
„Podle vás,“ dodal. (Je přecpán mými triumfy.) „Ale s tím pánem se vše promění v haldu štěstí. Budete žít šedesát devět let.“
Jsem unavená, spěchám, nudím se.
Dopisy od Marcuarda — to je vše, co mi zbývá z Itálie; a ještě přicházejí ze Švýcarska! Chudák Marcuard — celé dopoledne mě rozesmíval radostí.
Mít jen jeden život k prožití a vidět ho takto ukrást!!
Myslíte si, že přijímám toto otupění, protože o svých zuřivostech nemluvím!