Sobota 15. září 1877

Ráno jdeme na procházku s Lisanderovou; Lautrec se připojí v Lesekabinetu a vede nás vidět jakousi panorámu. Holanďan Lanz se přidá ke třem nám a pak Diftirani. Je hezky, slunce dělá vše, co může. Několik osob kolem Kurhousu a na jezeře. Paní Batourinová a slečna Lisanderová obědvají s námi.
Usnula jsem a nenávidím se. Mama jde na návštěvy, pak přijdou Gerbelovy — ale naštěstí všichni odejdou na tříhodinový odpolední koncert.
Odpočívám a zotavuji se blahodárnou samotou. Pijeme čaj u paní Batourinové — od prvního okamžiku jsem měla jedinou fixní ideu: odejít
Nechápu, že ty dámy, ti ubozí kavalíři, ta chudák wiesbadenská společnost — může zaujímat svými intrikami, klábosením, lovením manželů atd. atd. Jako bych byla královnou hlavního města.
Jsem přece já ta, která nechala líbat ruku. To mně mačkali nohy, dotýkali se kolena, svírali pas a líbali ústa? Tehdy jsem nechápala! Přepisuji tyto ohavnosti a pochybuji. Ale přece bylo. Jenže jsem nechápala! Byla jsem dítě, ačkoliv si říkám… anebo jsem prostě velmi omezenou — tehdy i nyní.
Trvalo mi rok, než jsem pochopila. Chápala jsem všechno atd. — ale nechápala jsem vážnou stránku, vhodnou stránku věci.
Co si o mně teď ten pán myslí? Co jsem mu dala právo si myslet — čertví! — bez toho, že bych dobře chápala, co dělám. Chápe a ctí jako ostatní dívky takové, jakou jsem se představovala být — a jakou jsem nebyla… A jakou jsem nebyla. V tom spočívá celá hrůza věci! Alespoň vy, neznámé duše, buďte shovívavé a věřte jako já, že jsem byla nevinná a dětská — třebaže jsem se pokládala za zkušenou světaběžnici! Anebo že jsem hloupá — pak se vše upravuje.
Tedy: jeden mě pokládá za dívku, která se líbá s mladíky, a protože jsem vše přijímala polooblblá, myslel si, že to mám v návyku. Druhý mě vzal za dívku, která chce ulovit manžela — za hladového psa, za lovkyni manželů… a dal mi najevo mé místo s veškerým chladným a zdvořilým pohrdáním, jež si ty slečny zaslouží.
A i kdybych zemřela v tuto chvíli, nic by se nezměnilo! Tam je ta hrůza, tam je to prokletí! Nežádám nic více než rehabilitaci! Kdybych jí dosáhla, byla bych z poloviny dokonale šťastná.
Jak na to?
Mohu si vinit jen sebe. Trvá mi čtyři měsíce, než najdu odpověď, která jediným úderem vyvrátí všechny nevýhodné domněnky a ukáže mě takovou, jaká jsem. Čtyři měsíce.
Mám pohotovou repliku. Chudák Alexandre — to není on, kdo mě nutí kousat prsty zlostí a zuřivostí! Jeho… milovala jsem ho a jednala jsem jako šílená, jednala jsem jak jsem mohla, bylo to neúmyslné a nevyčítám si nic. Ale ten druhý!!!!

Poznámky

Pozn. překl.: Německy: „Lese-cabinet“ — čítárna, místnost s novinami a časopisy v lázních; a „Kurhaus“ — centrální budova lázeňského střediska se salonky a restaurací.