Sobota 15. září 1877

Ráno jdeme na procházku s Lisanderovou; Lautrec se připojí v Lesekabinetu a vede nás podívat se na jakési panoráma. Holanďan Lanz se přidá k nám třem a pak Diftirani. Je hezky, slunce dělá vše, co může. Několik osob kolem Kurhausu a na jezeře. Paní Batourinová a slečna Lisanderová obědvají s námi.
Usnula jsem a nenávidím se. Máma jde na návštěvy, pak přijdou Gerbelovy — ale naštěstí všichni odejdou na koncert o půl čtvrté.
Odpočívám a zotavuji se blahodárnou samotou. Pijeme čaj u paní Batourinové — od prvního okamžiku jsem měla jedinou fixní ideu: odejít. Přijímá dobře a přijímá jen to nejlepší, co je, jsouc sama dcerou, vnučkou, sestrou, neteří a sestřenicí všeho největšího v Petrohradě — ale protože nás nikdy nezve s jinými lidmi a nezprostředkovává žádné nové seznámení, je to, jako byste pili čaj u ševce naproti. Lisanderová byla pozvána s námi, ale paní Batourinová ji viděla válet se, takříkajíc, u nás jako dítě domácnosti. Pak se vrátíme k nám, přijde paní Lisanderová, hraji na mandolínu, abych doprovázela pěkné věci, které se vypravují o celé wiesbadenské společnosti. Lautrec mi šeptal: nechám ji mluvit. A vskutku — paní Lisanderová, která si nic jiného ani nepřála, se nechávala zavést na všechna témata s pružností jazyka dobře chápanou znalci.
Nechápu, že ty dámy, ti ubozí kavalíři, ta chudák wiesbadenská společnost — může mě zaměstnávat svými intrikami, klábosením, lovením manželů atd. atd. Jako bych byla královnou hlavního města.
Jsem přece já ta, která si nechala líbat ruku. To mně mačkali nohy, dotýkali se kolena, svírali pas a líbali ústa? Tehdy jsem nechápala! Přepisuji tyto ohavnosti a pochybuji. Ale přece bylo. Jenže jsem nechápala! Byla jsem dítě, ať říkám co chci… anebo jsem prostě byla a jsem velmi omezená.
Trvalo mi rok, než jsem pochopila. Chápala jsem všechno atd. — ale nechápala jsem vážnou stránku, vhodnou stránku věci.
Co si o mně teď ten pán myslí? Co jsem mu dala právo si myslet — to se ví! — bez toho, že bych dobře chápala, co dělám. Chápe a ctí jako ostatní dívky takové, za jakou jsem se pokládala — a jakou jsem nebyla… A jakou jsem nebyla. V tom spočívá celá hrůza věci! Alespoň vy, neznámé duše, buďte shovívavé a věřte jako já, že jsem byla nevinná a dětská — třebaže jsem se pokládala za zkušenou světaběžnici! Anebo že jsem hloupá — pak je vše v pořádku.
Tedy: jeden mě pokládá za dívku, která se líbá s mladíky, a protože jsem vše přijímala napůl omámená, myslel si, že to mám v návyku. Druhý mě pokládal za dívku, která chce ulovit manžela — za hladového psa, za lovkyni manželů… a ukázal mi, kam patřím, s veškerým chladným a zdvořilým pohrdáním, jež si ty slečny zaslouží.
A i kdybych zemřela v tuto chvíli, nic by se nezměnilo! To je ta hrůza, to je to prokletí! Nežádám nic více než rehabilitaci! Kdybych jí dosáhla, byla bych z poloviny dokonale šťastná.
Jak na to?
Mohu vinit jen sebe. Trvá mi čtyři měsíce, než najdu odpověď, která jediným úderem vyvrátí všechny nepříznivé domněnky a ukáže mě takovou, jaká jsem. Čtyři měsíce.
Mám pohotovou repliku. Chudák Alexandre — to není on, kdo mě nutí kousat prsty zlostí a zuřivostí! Jeho… milovala jsem ho a jednala jsem jako šílená, jednala jsem jak jsem mohla, bylo to neúmyslné a nevyčítám si nic. Ale ten druhý!!!!

Poznámky

Pozn. překl.: Německy: „Lese-cabinet“ — čítárna, místnost s novinami a časopisy v lázních; a „Kurhaus“ — centrální budova lázeňského střediska se salonky a restaurací.