Středa 12. září 1877

Dodržuji nový režim: pochodové pochůzky a společnost slečen. Myslím, že jsem rozluštila, že dvorní dámou a chráněnkyní Imperátorky byla sama paní Gerbelová, nikoliv její dcery. Ostatně je to jedno.
Chodím celý den i celý večer, obklopena, provázena, sledována slečnami. [Škrtnuto: Večer se odvíjí podobně.] Paní Gerbelová učinila řádnou návštěvu a její dcery přišly třikrát — bylo nutné vytáhnout veškeré trumfy a ukázat všechny fotografie.
Lautrec, jenž se točí uprostřed toho všeho navzdory své… dně, ujišťuje, že to je užitečné — zvláště Lisanderová.
Celý Wiesbaden ví, že jsme dnes ráno my (Gerbelovy a my) „upravily“ pokoj hraběte, který v posteli našel svíčky, boty na stole, košili na zrcadle atd. atd. [Tři listy vytrženy.] — jako Zuleimann. Lisanderová vypadá, že je do mě zamilovaná. Hraje na nervózní, chorobnou a duchaplnou strohost.
Lampy se zhasínaly, když jsme opustily promenádu v tlupě víc než patnácti osob, které se chovají jako doma. Diftiriani — velmi malý Rus z Kavkazu, z něhož se smějí, ale chodí k Merenbergové. Prý je Merenbergová zuřivá na Rusy, kteří k ní nepřicházejí skládat hold jako ke autoritě. Kdyby věděla, jak moc toužím ji vzdorovat… chudák žena…
Ve Wiesbadenu jsou jen pan de Bülow a jeho přítel — a oba jsou vždy se slečnou Doubeltovou.
Ostatně… Lautrec se domnívá, že je to užitečné, a já taky.
Jedna vzpomínka tak nahodile.
Nervy rozjitřené událostí očekávanou, vytouženou a předvídanou. V tom okamžiku se člověk ničeho neočekává — a přesto by ho nic nepřekvapilo. Vulgární čítárna, podivně osvětlená přerušovanými plynovými hořáky — z hospodárnosti. Je chladno, tváře pálí, „Le Figaro“ je bezvýznamný. Němka a dva Angličané mlčí. Zdání tajemství, jež dává místnosti falešný nádech podivného kouzla kostelů — nakloní k hlubokým dojmům. Dveře se tiše otevřou a vstoupí cizinec, jenž připomíná někoho, koho již člověk viděl — ale krásnějšího. Pozdraví osobu, jež je s vámi, s úctou, která vypadá jako cizí jeho způsobu bytí — zatímco skrze to kostelní světlo nebo přítmí se odhalují jemné, hedvábné vlasy, oči samá zornice, suchá čerň bez jediného světlého bodu; obličej velmi bledý, unavený výraz a ústa skoro naivní.
Něco neobvyklého — a přitom tušeného — vás zasáhne. Nese to ale s takovou prostotou, že by se zdálo, jako by mělo to rámě vždy v pásce. Člověk čte dál, velmi rozrušen, a neví, zda je to vážné. Pozdraví a člověk se nezdařeně usměje — rty se trochu třesou; chce se smát. Aby se uklidnil, osloví ho — zvedne oči od zraněné paže k těm tak černým očím, s pohledem jemným, skoro posmívavým, roztržitým a jakoby… soucitným, jen tak pro smích — a přece upřeným na vás s jakousi pozorností a jakousi něhou.
A pak… a pak se to velmi pokazí! Madame se stane milou a kouzlo je zlomeno!
Nenávidím se za to, že neumím propojit… Jako v malířství — tóny jsou dobré, ale je to mozaika! Zlobím se na sebe, že vám nedokáži vylíčit, jak ji vidím — tu tvář jemnou a krásnou jako večer…
Vévoda z Hamiltonu a dokonce i Audiffret mohou být krásní jako den.
Antonelli je krásný jako noc.
Ale tento je krásný jako večer — skrze jehož hebké stíny musí být spatřen.