Úterý 10. září 1877

Je náš 30. srpen — Svátek sv. Alexandera, slavnost našeho Císaře. Opouštíme Schlangenbad ve slavnostním oblečení a jedeme rovnou do kostela ve Wiesbadenu.
Pan Denissoff nám pomáhá sestoupit z kočáru a oznamuje dobytí Plevny. Teď zbývá jen, aby se Alexandre do mě zamiloval. Jeho jméno se vyslovovalo a zpívalo po celou hodinu. Modlila jsem se a myslela na něj — tak je mi blízký ve snech.
Slečny Gerbelovy mě poprosily, abych je představila Madame mé matce — což jsem učinila — a paní Gerbelová se seznámila s mamou a tetou. A protože jsou příbuzné Lautrecovy, proběhlo to vše velmi rychle přímo v kostele po mši. Upřímně řečeno, zcela jsem si odvykla být dobře přijímaná a vyhledávaná.
Je to i svátek Baturinův — jdeme navštívit paní (pan je v Rusku). A pak mě Lautrec vede k Liemanům.
Bylo-li kdy nadšení, skutečné štěstí, upřímná radost — bylo to tam. Roztrhaly mě na kusy. Nelze je nemilovat, třebas jen pro tu dobrotu, prostotu, tu vznosnou německou vřelost — a tak upřímné! Odtud k Gerbelovým, kteří mě přijali skvěle — z čehož měl Lautrec potěšení. Paní Gerbelová je výtečná žena bez závisti, což je u matky čtyř dcer vzácné. Pak jsem si vzala kratší šaty a k hudbě, kde trávím tři hodiny uprostřed hejna slečen. A totéž večer.
Důstojník, jehož jméno neznám, vím však, že má „von“, procházel se s námi. Polospala jsem a pustila jsem se do vtipkování o panu Thiersovi, jenž byl zruinován radikály, a o panu de Bismarckovi, jenž bude ztracen Turky. Neboť jsem chtěla, aby Prusové byli turcofily, a důkazem toho jest, že Suleiman-Paša není nic jiného než Hermann von Zuleimann, jemuž Bismarck slíbil baronský titul na konci tažení. Von Zuleimann bohatne — a kolem deváté hodiny večer si celý Wiesbaden opakoval tuto hloupost. Paní Lisanderová, manželka senátora atd. atd., Lisanderovi z Petrohradu, Liemanovi, Romanovovi a Gerbelovi tvořili kruh s Lautrecem jako kavalírem — a devět slečen ho občas ještě unášelo. Lautrec, jenž propaguje věci jako málokdo na světě, je z barona von Zuleimanna nadšen, neboť o tom všechny ty dámy mluvily s mou tetou. A jak jsem kolem deváté hodiny říkala — žert obešel celou promenádu a vrátil se ke mně. Třebaže jen maličkost, potěšilo mě to, a přišel mi ten Hermann vtipný — zapomněla jsem, že jsem si ho vymyslela, jako lháři z Marseille běželi se podívat na velrybu v přístavu.
Slečna Lisanderová je třicetiletá přihlouplá manýristka, hezká, chcete-li, trochu tyčkovitá; nejzdrženlivější ze všech — tedy ta, po níž jsem toužila nejvíce. Matka je dost prostá dobrá žena. Téměř jsme se dostaly do nejlepší ruské společnosti zdejší.
Vždy jsem hloupě polaskána, když ze mě, jako zde, dělají něco mimořádného. Já, která svůj život trávím tím, po tom toužím a čekám na to — zdám se úplně překvapená, když k tomu dojde, a otáčím se na všechny strany, jako bych chtěla vidět, zda to opravdu je pro mě a zda není někdo vedle mě.
Bez Lautreca bychom nevěděly nic o tom, co se říká
Ani jeden kavalír. To je zvláštní. Ti z plesu se ukázali teprve na konci promenády — s Merenbergovou a princeznou z Thurn und Taxisu. A dalšími německými dámami.
Ty dámy jsou velmi příjemné, ale dost nudné.
Zdá se tedy, že již revolucionizujeme Wiesbaden.
Kolem desáté hodiny nacházíme mamu, která zůstala v hotelu, nemocná. A tlacháme až do půlnoci. Dina také nevyšla večer — dostala dopis od matky a bolí ji hlava.
Před mým příjezdem hrála roli Marie Bashkirtseff — byla velmi elegantní. Líbí se mnohým. Ale protože jsem hezčí, trochu ji zastíním.
Kavalíři nejsou žádní. Nepočítám důstojníky. Denissov je ženatý Rus. Jsou tu ještě jeden nebo dva, které znám, ale naprosto nicotní.
Jsem celá překvapena, jak snadno se mi podařilo navázat známosti. Tak to musí být všude, když je člověk jako ostatní. Jsem celá překvapena, že nacházím jen vlídnost… po Nice…