Úterý 10. září 1877

Je náš 30. srpen — svátek svatého Alexandra, jmeniny našeho císaře. Opouštíme Schlangenbad ve slavnostním oblečení a jedeme rovnou do kostela ve Wiesbadenu.
Pan Denissoff nám pomáhá vystoupit z kočáru a oznamuje dobytí Plevny. Teď zbývá jen, aby se Alexandre do mě zamiloval. Jeho jméno se vyslovovalo a zpívalo po celou hodinu. Modlila jsem se a myslela na něj — tak je mi blízký ve snech.
Slečny Gerbelovy mě poprosily, abych je představila paní mé matce — což jsem učinila — a paní Gerbelová se seznámila s mámou a tetou. A protože jsou příbuzné Lautrecovy, proběhlo to vše velmi rychle přímo v kostele po mši. Upřímně řečeno, úplně jsem si odvykla, že se ke mně lidé chovají hezky a vyhledávají mě.
Je to i svátek Batourinův — jdeme navštívit paní (pan je v Rusku). A pak mě Lautrec vede k Liemanům.
Bylo-li kdy nadšení, skutečné štěstí, upřímná radost — bylo to tam. Div mě neroztrhaly. Nelze je nemilovat, třebas jen pro tu dobrotu, prostotu, tu zanícenou německou vřelost — a tak upřímné! Odtud k Gerbelovým, kteří mě přijali skvěle — což Lautreca potěšilo. Paní Gerbelová je výtečná žena bez závisti, což je u matky čtyř dcer vzácné. Pak jsem si vzala krátké šaty a šla na hudbu, kde trávím tři hodiny uprostřed hejna slečen. A totéž večer.
Procházel se s námi jeden důstojník — jméno neznám, ale vím, že má „von“. Polospala jsem a pustila jsem se do vtipkování o panu Thiersovi, kterého zruinovali radikálové, a o panu de Bismarckovi, kterého zahubí Turci. Neboť jsem chtěla, aby Prusové byli turcofily, a důkazem toho jest, že Suleiman-Paša není nic jiného než Hermann von Zuleimann, jemuž Bismarck slíbil baronský titul na konci tažení. Von Zuleimann se ujal — a kolem deváté hodiny večer si celý Wiesbaden opakoval tuto hloupost. Paní Lisanderová, žena senátora atd. atd. Lisandera z Petrohradu, paní Liemanová, Romanoffová a Gerbelová tvořily kruh s Lautrecem jako kavalírem — a devět slečen ho občas ještě unášelo. Lautrec, jenž umí věc vychválit jako málokdo na světě, je z barona von Zuleimanna nadšen, neboť o tom všechny ty dámy mluvily s mou tetou. A jak říkám, kolem deváté večer se žert, který obešel celou promenádu, vrátil ke mně. Třebaže jen maličkost, potěšilo mě to, a ten Hermann mi připadal vtipný — zapomněla jsem, že jsem si ho vymyslela, jako ti marseillští lháři, kteří pak sami běželi do přístavu podívat se na velrybu.
Slečna Lisanderová je třicetiletá afektovaná osoba, hezká, chcete-li, trochu tyčkovitá; nejzdrženlivější ze všech — tedy ta, po níž jsem toužila nejvíce. Matka je dost prostá dobrá žena. Téměř jsme se dostaly do zdejší nejlepší ruské společnosti.
Vždycky mi to hloupě zalichotí, když ze mě, jako zde, dělají něco mimořádného. Já, která celý život trávím tím, že po tom toužím a čekám na to — vypadám úplně překvapeně, když k tomu dojde, a otáčím se na všechny strany, jako bych chtěla vidět, zda to opravdu patří mně a zda není někdo vedle mě.
Bez Lautreca bychom nevěděly nic o tom, co se říká, a lidé by se na nás dívali jinak. Vsadil na nás svou ješitnost a je to schopný muž.
Ani jeden kavalír. To je zvláštní. Ti z plesu se ukázali teprve na konci promenády — s Merenbergovou a princeznou z Thurn und Taxisu. A dalšími německými dámami.
Ty dámy jsou velmi příjemné, ale dost nudné.
Zdá se tedy, že už obracíme Wiesbaden vzhůru nohama.
Kolem desáté se vracíme k mámě, která zůstala nemocná v hotelu. A tlacháme až do půlnoci. Ani Dina večer nevyšla — dostala dopis od matky a bolí ji hlava.
Před mým příjezdem hrála roli Marie Bashkirtseff — byla velmi elegantní. Líbí se mnohým. Ale protože jsem hezčí, trochu ji zastiňuji.
Kavalíři nejsou žádní. Nepočítám důstojníky. Denissof je ženatý Rus. Jsou tu ještě jeden nebo dva, které znám, ale naprosto nicotní.
Až mě udivuje, jak snadno se mi podařilo navázat známosti. Tak to musí být všude, když je člověk jako ostatní. Jsem celá překvapena, že nacházím jen vlídnost… po Nice…