Pondělí 10. září 1877

Jak málo se mi podobá můj deník! Nejsem to já, kdo píše. Používám výrazy, formuluji věty s přílišnou strojeností. Jsem velmi prostá.
Včera mama psala do Ruska kvůli Římu.
Zítra ráno odjíždíme. Mám Schlangenbad ráda. Stromy jsou nádherné, vzduch hebký; nikoho nepotkáme, nechceme-li. Znám všechny stezky, všechny aleje. Člověk by byl šťasten, kdyby se mohl spokojit se Schlangenbaden.
Moje matky mě nechápou. V mé touze jet do Říma vidí procházky na Pinciu, Operu, Antonelliho a „hodiny malování“. A i kdybych celý život strávila vysvětlováním svého nadšení, pochopily by ho snad jako něco zbytečného — jako moji osobní rozmarnost. Každodenní drobné strasti je pohltily… a pak se říká, že člověk musí být zrozen s láskou k takovým věcem, jinak je nikdy nepochopí, jakkoli je bystrý, vznešený a výtečný. Ale není to spíše já, kdo je hloupá?
Chtěla bych být fatalistkou.
Rozloučila jsem se s hraběnkou Benvenutovou, kterou jsme vídaly často, skoro každý den. Je ke mně nesmírně milá, sed inutilis.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky: „sed inutilis“ — ale k ničemu. Marie touto formulí hodnotí společenské styky, které jí nemohou pomoci v jejích ambicích.