Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 9. září 1877

Ve všech knihách, nových i přečtených, pokaždé, když se líčí, jak někdo spatří kupoli sv. Petra, jsem dojata způsobem skoro neuvěřitelným — neuvěřitelným, protože… co mi je ta kupole sv. Petra?
Přes den jsem plakala. Můj zpustošený život mi působí bolest… Bůh mě chraň, abych byla považována za nepochopené božstvo — ale jsem nešťastna! Mnohokrát jsem chtěla přiznat, že jsem postižena „zlým osudem“, a pokaždé jsem se vzbouřila proti té příšerné myšlence…
Nunquam anathemathis vinculis exuenda!… Jedněm se vše daří, zatímco druhým se vše obrací ve zlé. A proti této pravdě není co říci. A právě v tom spočívá hrůza věci!
Chystala jsem se vykřiknout: je to moje chyba. To by nebylo přesné. Nejednala jsem vědomě.
Mohla jsem čtyři roky vážně pracovat, ale ve čtrnácti jsem honila stín vévody z Hamiltonu — věc, kterou je žalostné přiznat. Neobviňuji se, protože jsem sebou neplýtvala vědomě. Lituji se, ale nevyčítám si vše. Okolnosti v kombinaci s mou svobodnou vůlí — stále svíranou — s mou nevědomostí, s mým zanícením, které se pokládalo za skepticismus nabytý čtyřicetiletou zkušeností, mnou zmítaly kdovíkam a čert ví jak!
Jiné by za podobných okolností mohly nalézt pevné záštity, které by umožnily pracovat v Římě nebo jinde, anebo sňatek. Já — nic.
Více se nebouřím. Je to ruka Boží.
Nebouřila jsem se ani proti… příhodám neapolským… Mohla jsem si stěžovat na… A přece jsem se mu líbila — přísahám, že jsem se mu líbila!
(Kopla jsem do jeho iluzí.)
Nelituji, že jsem žila po svém — bylo by zvláštní litovat toho, vědouc dobře, že mi žádná rada k ničemu není.
Věřím jen tomu, co sama prožívám. Škoda je, že jsem se nenarodila v jiném domě… ale to… Nevím, jak to vysvětlit, ale všechny ty výlety do minulosti jsou… ne absurdní, ale… zbytečné… nepřesné, špatně aplikované… nevím, jak to říci.
[Dolní část stránky vyňata Marií]
Prší, je chladno.
Trávím všechny dny v rodině, nic nedělám, jsem zábavná… bavím!!
[Jeden řádek přeškrtnut]
Čtou se válečné zprávy a v hlavě mi létají jen formulky hlášení, depeší atd. Walitsky nazývá Fortuného Stoiko-Pašou (viz ruský slovník) — vrchním velitelem pluků švábů paní baronky Mertensové. Na to se sepisují depeše o oddílech, střetnutích… Ta požehnaná baronka, která mě už nikdy mít nebude, měla plno švábů. Fuj, hrůza. Nevím, jak jsem vydržela dva měsíce v tom místě. U nás vše degeneruje. Ten špinavý penzion, ta podlá baronka. Jaká odporná pevnost. Kdybych psala Překvapujícímu, moje dopisy by na míli voněly baštami a šancemi — přičemž ubohý občan by byl nucen kát se v Bulharsku nebo u průsmyku Šipka. Girofla-Paša. Galula-Paša.
Jak je to daleko!
Proč říkat: jak je to daleko! Absurdní hlavo! To jsou fráze, které se říkají čert ví proč — aby se mluvilo jako v knihách.
Prokažte mi laskavost a neopakujte tak hloupé banality pod záminkou okouzlování potomstva.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky: „Nikdy nezprostit se pout klatby!“ — Formule církevního prokletí; Marie ji aplikuje na svůj vlastní osud. ↩