Neděle 2. září 1877

„Life loses something out of Rome. It is only her that each day holds for us two spent thousand years.“
Jak to jde, že svobodní lidé, jež k tomu nikdo nenutí, jezdí trávit den do Čůrádenbadu — to jest Wiesbadenu?
Jedeme tam přesto, abychom viděly nejsměšnější národ světa slavit porážku nejelegantnějšího. Chtělo se mi spát a čas od času jsem pila černou kávu — jako Alexandre.
(Píšu a chrčím, abych se pomstila sousedovi, který minulou noc dělal čertovský rámus nosem; když jsem unavená, nechám chrčet Rosalii.)
Zdraví nás mnoho důstojníků; Liemanovi hlídají maminku, paní Liemanová je nemocná. Jeden z představených pánů jménem Orth byl s námi; Chemisot odešel, předtím nás tři dlouhé hodiny nudil.
Byla jsem víceméně klidná; malé Liemanovy odnášela střídavě paní Gerbelová se svými čtyřmi dcerami, které jsou ze společnosti hraběnky de Merenbergové; první dvě slečny Gerbelovy jsou dvorními dámami naší Imperátorky. Lautrec o nich mluví mnoho, jsou ošklivé a jaksi jeho příbuzné. Lautrec je pochopitelně s námi vždy a neustále.
Mluvilo se o Itálii, mama se Ortha zeptala, kterou část Itálie viděl:
„Florencii,“ odpověděl.
„Znáte, Madame, hraběnku de Lardereovou?“ — zeptala jsem se, abych řekla tu nejpošetilejší věc.
„Oh, ovšem, zajisté!“ vykřikl Orth.
„A znáte také její děti?“ pokračovala jsem, upíjejíc černou kávu.
„Zeulom jednoho, toho druhého.“
„Alexandre?!“
„Brěcisně Alexandre!“
Zachvátil mě šílený smích, takže jsem musela odložit šálek na stůl, zčervenala jsem a nijak neskrývala, že prožívám příjemné překvapení. Pohyb byl postřehnut a ty dobré malé Němky i plavý Orth, ten šváb (odpusťte výraz), mě prostodušně dobíraly až do odjezdu s ALEXANDREM.
Orth nám vyprávěl různé věci o Lardereovi a také, že se o souboji atd. dozvěděl od mladíků z italského velvyslanectví v Berlíně.
Dodal ještě, že hrabě de Larderei je krásný a velmi bohatý a že jeho výstřelky a nedávný souboj měly velký ohlas.
Chápete, jaký to na mě mělo účinek. A věřím, že právě proto mi připadal zbytek slavnosti rozkošný, Němci sympatičtější a hudba mit Trompeten lákavá. Ohňostroj mě takřka uchvátil, protože Gerbelovy stály vedle (Lautrec jim byl deset minut předtím představil Dinu) a dělaly mi nejrůznější dvornosti, takže jsem byla milá, a při poslední raketě se každý cítil volně.
Při loučení jsme si tiskly ruce jako opravdové známé.
Chemisot představuje své dcery; nejstarší, provdaná, je berlínskou krasavicí. Ta ďábelská německá jména…
Za cesty z Wiesbadenu do Schweinbadu se mluvilo o Alexandrovi a já jsem řekla něco pravdivého na odpověď mamě, která vyprávěla o volném a bláznivém chování toho uzlíře.
„Alexandre,“ říkám, „přijel do Neapole celý z hedvábí, jak říkají Rusové. Byl tak tichý (oproti vám vždy) a tak málo si jistý, že mi napsal s dotazem, kdy… ‚Vím, že jste v Neapoli, ale kdy mi bude dovoleno vstoupit do vašeho království…’ a pak to všechno… Ale vy! Ach, Bože, když na to pomyslím! Přeruší se mu hra, pozve se ho, pečuje se o něj, nazývá se ho ‚moje dítě’, zbožňuje se ho! Oh! Kdyby se bylo vydrželo aspoň dva týdny, věci… by byly docela jinak. Neříkám to, abych prodlužovala hovor a žertovala, ale protože je to pravda — a vy to dobře cítíte!“
Kdy budu moci políbit zem Říma!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Life loses something out of Rome. It is only her that each day holds for us two spent thousand years.“ — „Život ztrácí něco z Říma. Pouze tam nám každý den chová dvě proběhlá tisíciletí.“ Autor citátu nezjištěn; snad Robert Browning nebo jiný anglický básník.