Sobota 1. září 1877

Každé ráno až do poledne, k jedné hodině, bloudím v lesích, snívám nad některou z dobrých knih o antice a vymýšlím si hlouposti. Doryforós Odoaker a Larderei se podivuhodně prolínali v příhodě z Cancella a při obléhání Ravenny.
Řekla jsem již, že hraběnka Benvenutová je zde a chodí mě často navštěvovat? Ani užitečná, ani příjemná = otravná.
Jsem hodně sama, přemýšlím, čtu bez jakéhokoli vedení — možná je to dobré, ale možná i špatné.
Kdo mi zaručí, že nejsem dlážděna sofizmaty a plna mylných idejí?
To se posoudí po mé smrti!
Odpuštění. Odpouštět. To je slovo a sloveso hojně užívané na tomto světě. Křesťanství nám přikazuje odpouštět. Co je odpuštění? Je to zřeknutí se pomsty nebo trestu. Ale jestliže jsme neměli v úmyslu ani se pomstít, ani potrestat — lze tehdy odpustit? Ano i ne. Ano, protože si to říkáme a říkáme to druhým a chováme se, jako by urážka neexistovala. Ne, protože nejsme páni své paměti, a dokud si pamatujeme, neodpustili jsme.
Strávila jsem celý den u ostatních (to je nický pavilon) v domě naproti
A ti ubohé, kteří mi k ničemu nejsou, se bavili, jak hnětám mokrou mouku, s vyhrnutými rukávy a s černou sametovou čepičkou na hlavě — „jako Faust“.
A pak jsem si vzala bílý plášť ve stylu Robespierra a šla jsem s Dinou udivit Tyrolačku, která prodává haldu malých věcí, tím, že jsem se jí ptala na mrtvou hlavu Marcuardovu — ona to nechápala, koupila jsem jí medvídka a odešly jsme.