Čtvrtek 30. srpna 1877

Nepromluvila jsem a dnes večer ve Wiesbadenu jsme se dozvěděly, že Šipka je v ruských rukou, že Turci jsou poraženi (aspoň prozatím) a že k nám přicházejí velké posily.
Tuto zprávu nám sděluje napříč stránkou baron von Bechman attaché velvyslanectví v Paříži, kterého Francie vyznamenala za zrady a který si znovu získal Bismarckovu přízeň tím, že mu vydal hraběte d’Arnima. Paní Bechmanová se prý velmi ucházela o naši přízeň a dnes večer to korunovala tím, že nám sdělila tento telegram, který mají přes velvyslanectví a který pro nás přináší dobré zprávy. Lautrec bude, myslím, naším pojítkem.
Ve Wiesbadenu je pěkný skating — bruslila jsem.
Když jsem se vrátila, měla jsem nový rozhovor… nebo spíše ne: mluvila jsem o věčné záležitosti a poté, co mě rozzuřili hanebným mlčením, přivedli mě k šílenství křikem, že nevím, co chci, že dělám scény kvůli všemu, že vždycky, ve všem a pro všechno jen vyvolávám hádky atd. atd. Vždycky, ve všem a pro všechno — tyto tři věty opakované s nekonečnými obměnami, prokládané vzpomínkami na to, co jsem dělala v Rusku nebo ve Spa nebo v Baden-Badenu. Proti předpojatosti se nedá nic dělat. A nelze vylíčit ty hanebné, zbabělé, hloupé, tvrdohlavé odpovědi, lpící na jediném bodě, ať se říká, prosí, proklíná, pláče, co chce!
Nic není trýznivější a směšnější než mluvit se slzami a křikem o doporučeních na velvyslanectví. Křičela jsem, protože mi bránili mluvit tím, že křičeli hlouposti.
A to je k zbláznění. Jsou věci, které je člověku trapné upřesňovat, vyžadovat — a nutili mě k tomu, aby mě uvedli do rozpaků.
Může být člověk tak… zlý, zlý, zlý!
Pláču nad sebou, jako jsem plakala nad pavilonem, ze kterého mě odradili.
Co by stálo odpovědět mi přátelsky, pokusit se se mnou najít nějakou cestu — místo toho se mi nemilosrdně posmívat a přivádět mě k zoufalství!!
Co je hroznějšího než drama kvůli pozvání. Člověk se stydí trvat na takových věcech…
„Nevíš, co chceš — tak to děláš ve všem, se vším a pro všechno.“
A pak — no vida.
Teď už nechci nic — co říkám, říkám už jen pro klid svědomí, ale nechci nic. Jak se mohu bavit, vycházet, tančit?
Ztratila jsem důvěru — v sebe i ve vše ostatní. Bojím se všeho. A všechny mé budoucí radosti jsou tak skropeny slzami a pokryty utrpením, vztekem a pokořením, že už je skrze ně nevidím — a styděla bych se jich užívat.
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript
[Dolní část stránky vyňatá Marií]
Když jsem byla malá, každou mou radost předcházela tříhodinová scéna — to mi vůbec nebránilo být „zbožňována“ — a přesto! Ničeho jsem si neužila, vyplakala jsem veškerou radost, jakou jsem mohla mít. Tak je to i nyní.
A ještě smutnější jsem, když začnu litovat, že je to tak, a plakat, že si nemohu neužívám toho, co dostávám znechucena, neklidná, rozrušena, všeho se bojíc a neodvažujíc se udělat krok [Dolní část stránky vyňatá] nebo říci slovo.
Ať píšu sebevíce, nikdo nepochopí, jak důležité se mohou stát ty nejbídnější věci a jak nešťastný z nich člověk může být.
Co bych mohla obětovat, abych žila? Vše. Bez výjimek a omezení — vše, vše. A protože by to bylo špatně, potrestaly by mě výčitky svědomí, které bych si zasloužila. A buďte klidni — stěžovat si nebudu!
V takových chvílích se ptám zcela vážně: k čemu vše, po čem toužím? A nerozumím ani světu, ani slávě, ani lásce.
Jsem mrtvá. Jak nebýt zoufalá?

Poznámky

Pozn. překl.: Skating (z angl. skating-rink) — kolečková bruslárna, módní zábava lázeňských měst sedmdesátých let 19. století. ↩