Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 29. srpna 1877

[Jeden řádek přeškrtnut]
Jsouc dlouho trápena bodem, který mi byl nejasný — přechodem od Říše k monarchiím a k definitivnímu rozdrobení Itálie — vzala jsem knihu od Amedée Thierryho [Škrtnuto: Několik slov přeškrtnuto] a vydala se do lesa, kde jsem četla, hledala a učila se vše potřebné, zatímco jsem bloudila nazdařbůh, nevědouc kam jdu
Ale odpoledne, smutná věc, znovu mě přepadá touha žít mezi sobě rovnými. Jsem bídná a znudněná při pomyšlení, že jsem mohla být jako tolik jiných — milována, obdivována, známa a slyšena…
A možná ne — jak by ne? A ty první dny v Římě a v Neapoli a všude?
Tolik poskvrněných lidí, tolik povýšenců, tolik lidí se skandály a hanbami je tam — a já?!
Doslova se ztrácím — je to absurdní. Jdu hledat… kdybychom jen… Dost!… Mluvit o minulosti je hloupé; mluvme o přítomnosti. Nejde o to vědět, co mohlo být, kdyby se to či ono udělalo nebo neudělalo; jde o to vidět, co se dá udělat… Bože, Panno Maria, dejte mi dost síly, abych neproklínala svého otce!!!
Příští zimu mi bude dvacet. A jsem vyděšena.
A moji, kteří nechtějí nic podniknout!
Rusům je stále hůř. Byla jsem v domě naproti, kde bydlí moji, a mluvilo se tam o smetaně, o kávě, která je ve Waldmühle velmi dobrá… Jak to sakra dělají, že se zabývají těmito malichernými věcmi? Asi mě nemilují. Četly se válečné zprávy — průsmyk Šipka je stále v ruských rukou, zítra se dozvíme výsledek rozhodné akce. Ihned skládám slib, že neřeknu ani slovo do zítřka, aby naši zvítězili.
Dovedete si představit, jak by mi dnes večer byla k užitku moje milá Siléna, neboť Rosalie, která čte velmi špatně, nerozumí mé mimice.
Stala jsem se tak plachá, že při pouhé myšlence někde se ukázat červenám až po uši. A přitom vypadám arogantně a rozhodně.
Já ve dvaceti — to je absurdita. Moje nadání ve stavu plevelů, mé naděje, mé mánie, mé rozmary budou ve dvaceti směšné… začít malovat ve dvaceti, když jsem si nárokovala vše dělat dříve a lépe než ostatní!
Někteří klamou druhé — já jsem klamala sebe samotnou. Jaký průšvih! — řečeno s Audiffretem.
A moji, kteří to vše vidí… jako by bylo zcela přirozené!!
To znamená, že… nikdy jsem nebyla tak rozhořčená a připravena umřít vztekem a slzami.
Je to také tím, že nemám štěstí, jak se vulgárně říká; kdybych „měla štěstí“, našel by se nějaký bohatý šlechtic, který by mě vysvobodil z tohoto ubohého, bídného, krutého, hanebného postavení!