Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 29. srpna 1877

[Jeden řádek přeškrtnut]
Jsouc dlouho trápena bodem, který mi byl nejasný — přechodem od Říše ke království a k definitivnímu rozdrobení Itálie — vzala jsem knihu od Amedée Thierryho [Škrtnuto: Několik slov přeškrtnuto] a vydala se do lesa, kde jsem četla, hledala a učila se vše potřebné, zatímco jsem bloudila nazdařbůh, nevědouc, kam jdu, a marně si představovala setkání jako to, které jsem popsala v příšerné básni o Schlangenbadu, napsané minulý rok v Nice.
Ale odpoledne, smutná věc, znovu mě přepadá touha žít mezi sobě rovnými. Je mi bídně a trudno při pomyšlení, že jsem mohla být jako tolik jiných — a milována a obdivována a známa a poslouchána…
A možná ne — jak by ne? A ty první dny v Římě a v Neapoli a všude?
Tolik poskvrněných lidí, tolik povýšenců, tolik lidí se skandály a hanbami je tam — a já?!
Doslova se ztrácím — je to absurdní. Jdu hledat… kdybychom jen… Dost!… Mluvit o minulosti je hloupé; mluvme o přítomnosti. Nejde o to vědět, co mohlo být, kdyby se to či ono udělalo nebo neudělalo; jde o to vidět, co se dá udělat… Bože, Panno Maria, dejte mi dost síly, abych neproklínala svého otce!!!
Příští zimu mi bude dvacet. A jsem vyděšena.
A moji, kteří nechtějí nic podniknout!
S Rusy je to čím dál horší. Byla jsem v domě naproti, kde bydlí moji, a mluvilo se tam o smetaně, o kávě, která je ve Waldmühle velmi dobrá… Jak to sakra dělají, že se zabývají těmito malichernými věcmi? Asi mě nemají rádi. Četly se válečné zprávy — průsmyk Šipka je stále v ruských rukou, zítra se dozvíme výsledek rozhodné akce. Ihned skládám slib, že neřeknu ani slovo do zítřka, aby naši zvítězili.
Dovedete si představit, jak by mi dnes večer byla k užitku moje milá Siléna, neboť Rosalie, která čte velmi špatně, nerozumí mé mimice.
Stala jsem se tak plachá, že při pouhém pomyšlení, že se mám někde ukázat, červenám až po uši. A přitom vypadám arogantně a rozhodně.
Já ve dvaceti — to je absurdita. Mé nadání sotva vyklíčené, mé naděje, mé mánie, mé rozmary budou ve dvaceti směšné… začít malovat ve dvaceti, když jsem si osobovala, že všechno udělám dřív a lépe než ostatní!
Někteří klamou druhé — já jsem klamala sebe samotnou. Jaký propadák! — řečeno s Audiffretem.
A moji, kteří to vše vidí… jako by to bylo zcela přirozené!!
To znamená, že… nikdy jsem nebyla tak rozhořčená a připravena umřít vztekem a slzami.
Je to také tím, že nemám štěstí, jak se vulgárně říká; kdybych „měla štěstí“, našel by se nějaký bohatý šlechtic, který by mě vysvobodil z tohoto ubohého, bídného, krutého, hanebného postavení!