Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 30. srpna 1877

Nepromluvila jsem a dnes večer ve Wiesbadenu jsme se dozvěděly, že Šipka je v ruských rukou, že Turci jsou poraženi (aspoň prozatím) a že k nám přicházejí velké posily.
Tuto zprávu nám sděluje [Na příč stránky: baron von Bechman] attaché velvyslanectví v Paříži, který byl vyznamenán Francií za zrady a znovu získal přízeň Bismarcka tím, že mu vydal hraběte d'Arnima. Paní Bechmanová, jak mi říkají, velmi se ucházela o naši přízeň, a dnes večer to vyvrcholilo sdělením tohoto telegramu, který mají přes velvyslanectví a který oznamuje dobré zprávy pro nás. Lautrec bude, myslím, naším pojítkem.
Ve Wiesbadenu je pěkná bruslárna — bruslila jsem.
Po návratu jsem měla nový rozhovor… nebo spíše ne: mluvila jsem o věčné záležitosti a poté, co mě přivedli k zoufalství hanebným mlčením, přivedly mě k šílenství křičíce, že nevím, co chci, že dělám scény ze všeho, že v každé věci a pro každou věc nedělám nic jiného než hádky atd. atd. Stále, ve všem a pro vše — tyto tři věty opakované s nekonečnými obměnami, prokládané vzpomínkami na to, co jsem dělala v Rusku nebo ve Spa nebo v Baden-Badenu. Proti zaujatosti nic nezmohu. A nelze vylíčit ty hanebné, zbabělé, hloupé, tvrdohlavé odpovědi, lpící na jediném bodě, ať se říká, prosí, proklíná, pláče co chce!
Nic není trapnější a směšnější než mluvit se slzami a křikem o doporučeních na velvyslanectví. Křičela jsem, protože mi bránili mluvit tím, že křičeli hlouposti.
A to je k zbláznění. Jsou věci, které je člověku trapné upřesňovat, vyžadovat — a nutili mě k tomu, aby mě uvedli do rozpaků.
Může být člověk tak… zlý, zlý, zlý!
Pláču nad sebou, jako jsem plakala nad pavilonem, ze kterého mě odradili.
Co by stálo odpovědět mi přátelsky, pokusit se se mnou najít nějaký prostředek — místo toho se mi nemilosrdně posmívat a přivádět mě k zoufalství!!
Co je hroznějšího než drama kvůli pozvání. Člověk se stydí trvat na takových věcech…
„Nevíš, co chceš — takto to děláš ve všem, pro vše a v každé věci.“
A pak — no vida.
Teď už nechci nic — co říkám, říkám z posledního zadostiučinění svědomí, ale nechci nic. Jak se mohu bavit, vycházet, tančit?
Ztratila jsem důvěru — v sebe i ve vše ostatní. Bojím se všeho. A všechny mé budoucí radosti jsou tak skropeny slzami a pokryty utrpeními, zoufalstvími a pokořeními, že přes ně nic nevidím — a styděla bych se je užívat.
[Dolní část stránky vyňatá Marií]
Když jsem byla malá, každou mou radost předcházela tříhodinová scéna — to mi vůbec nebránilo být „milována“ — a přesto! Ničeho jsem si neužila, vyplakala jsem veškerou radost, jakou jsem mohla mít. Tak je to i nyní.
A ještě smutnější jsem, když si začnu litovat, že je to tak, a plakat, že si [Škrtnuto: nemohu] neužívám toho, co dostávám znechucena, neklidná, rozrušena, všeho se bojíc a neodvažujíc se udělat krok [Dolní část stránky vyňatá] nebo říci slovo.
Ať píšu sebevíce, nikdo nepochopí, jakou důležitost mohou nabýt ty nejbídnější věci a jak se kvůli nim může být nešťasten.
Co bych mohla obětovat, abych žila? Vše. Bez výjimek a omezení — vše, vše. A protože by to bylo špatně, byla bych potrestána výčitkami, které bych si zasloužila. A buďte klidni — stěžovat si nebudu!
V takových chvílích se ptám zcela vážně: k čemu vše, po čem toužím? A nerozumím ani světu, ani slávě, ani lásce.
Jsem mrtvá. Jak nemít zoufalství?

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „skating“ — bruslárna na kolečkových bruslích; módní zábava v lázeňských městech sedmdesátých let 19. století. ↩