Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 28. srpna 1877

Pan a paní Batourinovi u nás obědvali. Paní je velmi upovídaná, takže jí odpustíme, že uráží oči svou starou bezzubou tváří. Pan je dost nevýrazný dobrák, který celý život snil o tom mít knížata za bratrance, a toho dosáhl sňatkem se svou ženou.
Jistě víte, že byl velmi zamilován do mámy a ona do něj — byly to dva velmi vážné city, které nevyšly: máma si vzala pana Bashkirtsevého a Batourin si o tři roky později vzal slečnu Bachmakoffovou.
Batourin se jmenuje Alexandre, což způsobuje příjemný úsměv mámy. Tito lidé jsou přáteli Madame mé matky déle než pětadvacet let; Batourin chodil do školy s bratry Babaninovými.
Zůstali velmi dlouho. Darovala jsem soupravku prádla, která upoutala pozornost paní; máma jí dává lahvičku vody z Nice. Než opustíme Wiesbaden, jdeme jí ji přinést; Batourin vyjde a uvede nás dovnitř. Pak zase hodina s dětmi atd. atd.
Konečně odcházíme, odvážejíce ruské nakládané okurky a třešňovou marmeládu.
Jsem vyhaslá.
Dost zvláštní je, že mi Madame moje matka vyčítá mé odtažité způsoby vůči věcem tohoto světa a říká mi, že bych se opravdu měla být jako všichni ostatní a užívat si život jako druzí. To je prostě šílenství. Přesto jsem ráda, že si všimnou, že jsem mrtvá — snad je to přiměje k nějakému činu.
Dávají mi za příklad Korsakoffovou, Merenbergovou atd., které se samy prosadily.
Ďáblice ve věku čtyřiceti až padesáti let, které se prosadily díky milencům! To je ještě šílenější než vše ostatní. Ale musíme jim prominout — jsou hloupé z toho, jak mě vidí.
Většinou mlčím a sním o tom, že Rusové dobyli Plevnu a že Alexandre je do mě zamilován.
Po Alexandrově vysvětlení jsem mu nemohla nenapsat, co mi dusilo hrdlo — ale na jeho poslední lístek jsem měla odpovědět těmito slovy:
„Zbytečně a hloupě jste urazil bezbrannou ženu a na její obhajobu — ať je jakákoliv — vyprovokovanou vámi odpovídáte novou urážkou. [Škrtnuto: hrozně.] Jste zbabělec.“
Nejsem snad perla a diamant ducha? Stačily mi pouhé čtyři měsíce, abych na to přišla. Místo toho jsem napsala:
„Hrozny jsou tak zelené, že jsou zkažené.
Váš lístek není drzý — je to prostě hnusnost sepsaná pro nestydatou ženštinu hercem. Ale s potěšením vidím, že byl napsán z paměti a bez cizí pomoci, neboť je ještě více plný pravopisných chyb než sprostot.“
Ohromená budoucnost nebude vědět, které z těchto dvou odpovědí věnovat veškerý svůj obdiv.
První ho utvrzuje v domněnkách, které si o mně zřejmě učinil, když mě ukazuje takovou… jakou mě lze vidět z toho lístku.
Druhá by ho zahanbila a mně získala úctu a rehabilitaci.
Ostatně — stačily mi pouhé čtyři měsíce, abych na to přišla.