Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 28. srpna 1877

Pan a paní Batourinovi u nás obědvali. Paní je velmi upovídaná, takže jí odpustíme, že uráží oči svou starou bezzubou tváří. Pán je dost nevýrazný dobrák, který celý život snil o tom, že bude mít knížata za bratrance, a toho dosáhl sňatkem se svou ženou.
Jistě víte, že byl velmi zamilován do mámy a ona do něj — byly to dva velmi vážné city, které nevyšly: máma si vzala pana Bashkirtseffa a Batourin si o tři roky později vzal slečnu Bachmakoffovou.
Batourin se jmenuje Alexandre, nad čímž se máma příjemně pousměje. Tito lidé jsou přáteli paní mé matky déle než pětadvacet let; Batourin chodil do školy s bratry Babaninovými.
Zůstali velmi dlouho. Darovala jsem soupravu prádla, která upoutala pozornost paní; máma jí dává lahvičku vody z Nice. Než opustíme Wiesbaden, jdeme jí ji donést; Batourin vyjde a uvede nás dovnitř. Pak zase hodina s dětmi atd. atd.
Konečně odcházíme, odvážejíce ruské nakládané okurky a třešňovou marmeládu.
Jsem vyhaslá.
Dost zvláštní je, že mi paní má matka vyčítá mé odtažité způsoby vůči věcem tohoto světa a říká mi, že bych opravdu měla být jako všichni ostatní a užívat si život jako druzí. To je prostě šílenství. Přesto jsem ráda, že si všimnou, že jsem mrtvá — snad je to přiměje k nějakému činu.
Dávají mi za příklad Korsakoffovou, Merenbergovou atd., které se samy prosadily.
Ďáblice ve věku čtyřiceti až padesáti let, které se prosadily díky milencům! To je ještě šílenější než vše ostatní. Ale musíme jim prominout — zhlouply z toho, že mě takhle vidí.
Většinou mlčím a sním o tom, že Rusové dobyli Plevnu a že Alexandre je do mě zamilován.
Po Alexandrově vysvětlení jsem mu nemohla nenapsat, co mi dusilo hrdlo — ale na jeho poslední lístek jsem měla odpovědět těmito slovy:
„Zbytečně a hloupě jste urazil bezbrannou ženu a na její obhajobu — ať už je jakákoli — kterou jste sám vyprovokoval, odpovídáte novou urážkou. [Škrtnuto: hrozně.] Jste zbabělec.“
Nejsem snad perla a diamant ducha? Stačily mi pouhé čtyři měsíce, abych na to přišla. Místo toho jsem napsala:
„Hrozny jsou tak zelené, že jsou zkažené.
Váš lístek není drzý — je to prostě hanebnost, kterou pro nějakou nestydatou ženštinu sepsal herec. Ale s potěšením vidím, že byl napsán z paměti a bez cizí pomoci, neboť je v něm ještě víc pravopisných chyb než sprostot.“
Ohromené potomstvo nebude vědět, které z těchto dvou odpovědí věnovat veškerý svůj obdiv.
První ho utvrzuje v domněnkách, které si o mně zřejmě učinil, když mě ukazuje takovou… za jakou mě lze při čtení toho lístku pokládat.
Druhá by ho zahanbila a mně získala úctu a rehabilitaci.
Ostatně — stačily mi pouhé čtyři měsíce, abych na to přišla.