Pondělí 27. srpna 1877

Nemám Wiesbaden ráda; jsme zde stále kvůli mámině bolesti hlavy.
Na promenádě je spousta lidí, které je třeba zdravit, ale je tu smrtelně nudno. Lautrec jakžtakž pomáhá ukracovat čas vyprávěním příběhů s tím nenapodobitelným přízvukem a tou tak jemnou dobrosrdečností, jakou znám jen u něj.
Batourin s námi večeřel v Kursaalu, nachytali jsme ho na divadlo a na polního maršála, načež se Lautrec zeptal, jak se může zachránit zajíc [stránka vyňatá Marií], kterého hodili do prázdné a slepé studně.
„Ah, to nevíme — tak jak?“
„No,“ odpověděl, „to je věc toho zajíce.“
To vše je staré a hloupé, chcete-li — ale způsob podání je vším.
Jsem elegantní, tak hezká, jak jen mohu být, milá, slušná. [Škrtnuto: Jsem hezká jen proto, aby mě to škádlilo… vždyť je příliš pozdě.] Ale k čemu [Škrtnuto: nyní] teď? Je příliš pozdě. Kdybych taková byla tenkrát… vše by bylo jinak. A teď je příliš pozdě.
Přidala jsem ke své každovečerní modlitbě prosbu, pět slov: Chraňte naše armády, Bože. Řekla bych, že jsem plna obav — ale ve věcech tak velkých, co jsem já, abych cokoli říkala. Nesnáším nečinné soucítění. O naší válce budu mluvit, jen kdybych v ní mohla něco udělat.
Omezuji se na to, že přesto vytrvávám, obdivuji naši císařskou rodinu, naše velkoknížata a našeho ubohého, milého Císaře.
Říkají, že na tom jsme špatně. Ráda bych viděla Prusy v té divoké, pusté zemi plné zrádců a úskoků. Ti skvělí Prusové táhli zemí bohatou a úrodnou jako Francie, kde na každém kroku nacházeli města nebo venkov, kde měli co pít, co jíst a co krást. Ráda bych je viděla na Balkáně. Navíc my bojujeme, kdežto oni z velké části kupovali a potom dělali jatka z lidí.
[Tři řádky škrtnuty]
Naši stateční umírají jako ukázněná zvířata, říkají zaujatí lidé; jako hrdinové, říkají lidé čestní.
Ale všichni se shodují, že ještě nikdy nebojoval nikdo tak, jako nyní bojují Rusové.
Dějiny vám to potvrdí.