Neděle 26. srpna 1877

S botkami, jako jsou ty moje, je naprosto nutné dopřát nohám denně dvě hodiny odpočinku — tedy dvě hodiny v pantoflích. Jinak je člověk unavený; ty vysoké podpatky jsou sice hezké, ale unavují, zvláště v tomhle proklatém kraji, kde se musí pořád chodit pěšky.
Ve dvě hodiny jdeme do Kursaalu na oběd či večeři; přijdou za námi Liemanovi, jeden pán ze včerejška a pan Chemisot, a zůstaneme všichni pohromadě.
Chemisot je potomek jakéhosi francouzského odpadlíka, ale všude ho přijímají. Připadalo mu, že mám rozhodný výraz — protože jsem měla unavené nohy, chtěla jsem odejít a nikdo si nevšímal znamení, která jsem dávala čím dál častěji, aby se už šlo.
Lautrec mě pořád drží pod paží — důkaz, že je spokojený. Rozruch byl prý opravdu veliký a všechny ty dámy zuří. Němky zapřísahaly své Němce, aby přestali projevovat svůj úžasný obdiv: „Myslete si, co chcete, ale neukazujte to.“ Jsou poníženy. Lautrec, který zná každého, všechno posbírá a nadšeně nám to chodí vyprávět. Je velmi zábavný:
„Víte,“ říká, když jdeme kolem divadla, „včera zavřeli divadlo.“
Přirozeně se všichni ptali proč a jak.
„Ovšem,“ odpovídá, „když odešlo veškeré obecenstvo, zavřeli ho.“
Zná i všechny novinky. Večer vstoupil se slovy:
„To bude pěkný pohřeb, ten uvidíme! Pohřeb polního maršála Wrangela, v Berlíně.“
„Cože, zemřel?“
„Ne, ale až zemře.“
Batourine byl u nás a večer jdeme k jeho ženě, která je v hlubokém smutku po bratru Bachmakoffovi.
Mám kabát z pogumované látky ve stylu Direktoria. V salónu jsme našly u karet prince Nasavského, který měl stejné kalhoty jako včera, a prince Repnina, starého přítele dědečkova z doby před čtyřiceti lety. Paní Batourinová nás ihned odvedla do jiného salónu a vykládala hromadu dost obratných věcí, ale ani ji nenapadlo nás někomu představit — přestože princ jako zdvořilý muž přistoupil k nám, pozdravil a čekal, že ho představí. Protože mi ten způsob připadal hrubý, ihned jsem vyhasla a v salónu zůstalo jen mé tělo, říkalo banality a stěží se udržovalo vzhůru. Paní Batourinová, stále vlídná, nás pozvala, ať zase přijdeme, a slibovala půvabný večer: „Jenže,“ dodala, „nemám pro tyto slečny žádné mladíky!“
„Tyto slečny,“ odpověděla máma žertovně, „jsou velmi vážné, hovoří o všem a budou velmi šťastny s mladíky, kteří jsou zde.“
Ukazovala na salón, kde hráli karty.
„Tady jsou mladíci,“ dodala paní má matka stále se smějíc.
„Ano,“ řekla paní Batourinová, „pan Nagel (starý Rus).“
„Ne,“ řekla máma, „tito páni.“
„Ano,“ opakovala paní Batourinová poněkud suše, „pan Nagel, pan Nagel.“
Zajímalo by mě, jestli si ta stará ďáblice myslí, že se k ní chodí pro to štěstí, že je člověk přijat.
Jsem šťastna, že unikám, a troufám si doufat, že už nebudu nucena se vrátit. V takovém případě je lepší nezvat, jak to dělala dvacetkrát, a nepředstírat přátelství.
Protože jsem vyhaslá, jsem velmi klidná — pouze doufám, že si to všechno jednou nechám zaplatit. kdy?…ledaže by