Neděle 19. srpna 1877

Odpovídám na ten dopis a prosím paní Anitchkoffovou, aby mě zastoupila při obřadu — ale zapsaná budu já. Zítra pošlu dárky své malé Alexandřince.
Chtěla bych mít tu pravou! Připoutala bych se k té bytůstce, jež je více než pes a s níž je spojena vzpomínka, s níž si někdy — dobře nebo špatně — vystačím.
Právě jsem dočetla „Ariadnê" od Ouidy. Tato kniha mě zarmoutila — a přece závidím téměř osudu Gioiinu.
Gioia byla vychována mezi Homérem a Vergiliem — po otcově smrti přichází pěšky do Říma — a čeká ji tam strašné zklamání. Čekala Řím Augustův!
Dva roky studuje v ateliéru Maryxe, nejslavnějšího sochaře doby, jenž ji miluje, aniž to ví. Ale ona nevidí nic než své umění — až do příchodu Hilariona: básníka, jenž nutí celý svět plakat nad svými verši, jenž se všemu vysmívá — milionáře, krásného jako bůh a všude zbožňovaného. Zatímco Maryx potichu zbožňuje, Hilarion se nechá milovat z rozmaru. A upřímně řečeno — není na tom nic divného, že ho Gioia miluje; vždyť i já ho miluji jen tím, že román čtu; miluji toho vymyšleného muže, jehož kouzlu nikdo neodolá. Gioia však, celá prostoupena pohanskými četbami, vidí v něm takřka boha a miluje ho tak, jak bych jedině já mohla milovat — kdybych kdy milovat měla.
Hilarion, jemuž není nic svaté, ji unese a po několika měsících opustí. Nikoli v bídě — v paláci — téměř s úmyslem se vrátit — ale on ji nemiluje a nikdy nemiloval. Ona tomu nerozumí... byla šťastná, věří, že ji miloval; co jí záleží, že ji nemiluje — ona miluje jeho; obviňuje se, že ho nedovedla udržet. Nerozumí zlobě a žárlivosti jiných žen. On nemůže udělat nic špatně. [Na okraji: Zatímco takto žila, zapomínajíc na sebe, psali jí muži a posílali jí šperky.] Nakonec uprchne z paláce. [Začerněná slova: Jeden mladý] Řek — flétnista Hilariónův — ji nalezne umírající hladem před sochou, zhotovenou k jeho podobě, pro niž obětovala svůj každodenní chléb.
Ale musím vám říct, že tam je jeden starý ševec, jakého... není; to jest: učený, zbožňující starověk až po hranici pohanství — přítel velkých, umělec v duši, žijící jako světec. On přivedl Gioiu k Maryxovi, on byl jako její otec. Nalezne ji v Paříži — šílenou. Přiveze ji zpátky do Říma, kde jí pohled na její svaté město vrátí rozum. Nechce vidět nikoho — žije ve věži uprostřed zahrady na okraji města. Nechce vidět ani Maryxe: vidět muže, jenž ji miluje, by bylo téměř nevěrou. Chce být věrná — nestydu rozumí — stydět by se musela jedině tehdy, kdyby jemu byla nevěrná. Tak krásná, tak čistá, tak nevinná, tak neobyčejná! Několik let uplyne, aniž si čehokoli uvědomuje — až jednoho dne požádá o mramor — a po sedmi měsících ukáže starému Crispinovi sochu, jaké nebylo. Byl to opět Hilarion — držící v ruce mrtvého ptáka a dívající se na něj s úsměvem pochybnosti a snad posměchu.
Znovu se setká s Maryxem, aby ho požádala vystavit sochu v Paříži — on ji sám odveze — a svět opakuje Gioiino jméno s obdivem, který překonává vše, co bylo promarněno na největší umělce. Hilarion pochopí alegorii sochy — podivně je zasažen, dojat — každé ráno chodí a tráví hodiny před mistrovským dílem — cítí cosi podivného... téměř výčitky svědomí.
Maryx, jenž vidí, že Gioia pomalu umírá, přijde za ním a zapřísahá ho, aby se k ní vrátil... Hilarion mu odpoví:
— Jestliže ji milujete, utěšte ji sám!
Maryx ho udeří do úst. Druhý den ho Hilarion zabije v souboji — a on, jenž střílel do vzduchu, umírá se slovy:
— Slíbil jsem jí, že se ho nedotknu.
Gioia se o vše dozví — a od toho dne den za dnem slábne a pomalu umírá; ale jediná výčitka, jediná — trpí-li, je to kvůli tomu, že způsobila Hilarionu bolest zabít svého nejlepšího přítele. Jemu, Hilarionu, lituje.
— Chci jít za ním! — zvolá — a pak — ne — nenáviděl by mě za to, co jsem způsobila!
Miluje ho tak, že téměř není nešťastná — i bolest jím způsobená je sladká.
Jednoho dne, kdy Crispin — stále zoufaleji, [škrtnuto: celý zdrcen] — seděl v Galerii Césarů ve vile Borghese, přišel k němu Hilarion — ale tak proměněný, že Crispin nenašel sílu jej proklínat.
— Zaveď mě k ní, řekl, a udělám vše, co budu moci.
— Bože! — zvolal, vstoupiv do jejího pokoje — ona umírá!
Ale ona uslyšela jeho hlas — a prudce se vztyčila na lůžku, vztahujíc k němu paže.
— Můžete mi odpustit? — zvolal.
(překládám). V odpověď obepjaly jeho šíji její bílé, vyzáblé paže — a její rty hledaly jeho.
— Žijte, ach, žijte! — sténal, klekaje na kolena — žijte pro mě — miluji vás!
A poprvé nelhal.
Neodpověděla — ale paže zůstaly kolem jeho šíje — a její tvář u jeho tváře. Okamžik tak setrvala — pak s povzdechem se trochu odtáhla a zdvihla k němu své něžné, unavené oči.
— Odpusťte mi — nevěděla jsem jak! — zašeptala slabě, zatímco se jí zamlžoval zrak. Tu její rty znovu hledaly jeho — na nichž se okamžik chvěly — a pak byly chladné a klidné!
Miloval ji — a ona byla mrtvá.
Ten konec mě zarmoutil — a přece bych v okamžiku přijala Gioiin osud. Za prvé — zbožňovala Řím; za druhé — milovala celou duší — a byla-li opuštěna, bylo to jím, trpěla-li, bylo to kvůli němu. A nemohu pochopit, jak může být člověk nešťasten čímkoli, co přichází od toho, koho miluje tak, jak ona milovala — a jak já budu moci milovat, budu-li kdy milovat...
Nikdy nevěděla, že si ji vzal jen z rozmaru.
— Miloval mě, říkala, to já jsem nevěděla, jak ho udržet.
Dosáhla slávy. Její jméno bylo opakováno s obdivem smíseným se zdumením. Nikdy nepřestala ho milovat — nikdy pro ni neklesl na úroveň ostatních mužů — vždy ho pokládala za dokonalého, takřka nesmrtelného — nechtěla zemřít tehdy, „protože on žije" — jak se dá zabít, když ten, koho milujeme, neumírá? — říkala. A zemřela v jeho náruči, slyšíc: Miluji vás.
Ale aby člověk tak miloval, musí najít Hilariona. Muž, jehož takto budete milovat, nesmí pocházet bůhvíodkud. Hilarion byl synem rakouského šlechtice a řecké princezny. Muž, jehož takto budete milovat, nesmí nikdy potřebovat peníze — nesmí být nikdy zbabělý hráč nebo člověk, který se na světě čehokoli bojí. Když Gioia klekala a líbala jeho chodidla, ráda věřím, že jeho nehty byly růžové a že neměl kuří oka. Hle — to je ta strašná skutečnost! Tento muž konečně nesmí nikdy zažít obtíže u dveří paláce nebo klubu — nikdy rozpaky před mramorem, který chce koupit — nikdy mrzutost z toho, že nemůže dělat cokoli, sebehloupější věc. Musí být povznesen nad rozladění, obtíže a starosti ostatních. Zbabělý může být jen v lásce — ale jako Hilarion, jenž rozbíjel ženino srdce s úsměvem — avšak plakal, viděl-li, že ženě něco schází. Je to ostatně velmi... pochopitelné.
Jak se rozbíjejí srdce?
Tím, že se nemiluje, nebo nemiluje již. Je to dobrovolné? Lze s tím něco dělat? Ne. Nuže — nemá tedy smysl dělat ty tak hloupé a přece tak běžné výčitky. Vyčítá se bez námahy pochopit... Tento muž musí vždy nacházet na své cestě palác — svůj — aby se v něm zastavil; jachtu, která ho dopraví, kam ho rozmary táhnou; šperky, jimiž ozdobí ženu; sluhy, koně, ba i flétnisty — u všech čertů!
Ale to je pohádka! Výborně — ale pak je i tato láska výmysl. Řeknete mi, že se milují lidé, kteří vydělávají tisíc dvě stě franků ročně nebo dostávají pětadvacet tisíc franků renty — šetří na rukavicích — počítají pozvání atd. atd.
Ale pak to vůbec není totéž! Vůbec, vůbec. Pak je člověk zamilován, miluje, zoufá — otráví se plynem, zabíjí sokyni nebo nevěrného, anebo se odevzdá osudu.
Taková přecitlivělá, jaká jsem — sebemenší věc mě uráží.
Maryx a Crispin přísahali ho zabít — ale ona nepochopila, že by ji někdo mohl mstít. Za co se mstít? — říkala — není za co. Byla jsem šťastná — miloval mě. A když Maryx padl k jejím nohám a přísahal, že bude přítelem a mstitelem, odvrátila se s hrůzou, s odporem. — Přítelem? — řekla — a vy mu přejete zlo? — Chápu, že lze chtít smrt muži, kterého jsme milovali — ale ne tomu, koho milujeme.
Nikdy tak nebudu milovat, najdu-li jen to, co jsem již viděla. Byla bych příliš ponížena skrze něj.
Jen si pomyslete! Antonelli bydlel v druhém patře u rodičů — a sázím se (podle toho, co víme od Viscontiho), že mu matka dávala čisté prostěradlo jen dvakrát do měsíce!
Ale raději se obraťte na Balzaca pro tyto mikroskopické rozbory — než na mé slabé pokusy, mé ubohé pokusy, abych se dala pochopit.
A najde-li se muž, jenž mi řekne, že láska, jak ji chápu, může existovat za jiných podmínek než za mých — vyjímám hrdiny a vznešené dobrodruhy — bude to muž, jenž nemá, co vyžaduji, a má domýšlivost věřit, že je víc, než jest.
Anebo to bude falešný Diogenes. Je jich tolik! A přitom to nepřiznávají! Volají proti falešným Diogenům, aby lépe hájili svou věc.
Jaký je Alexandre?
Přesně nevím... ale rozhodně není jako Antonelli a ostatní.

Poznámky

Pozn. překl.: Ouida (vlastním jménem Marie Louise de la Ramée, 1839–1908) — plodná anglicko-francouzská románová autorka; „Ariadnê" vyšla roku 1877, romantická tragédie zasazená do Říma.
Pozn. překl.: Vila Borghese — slavná římská vila s galerií; dnes veřejný park a muzeum.