Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 15. srpna 1877

Jdeme do Saint-Augustin na jednohodinovou mši — je přece svátek Císaře. Každý zdál se přijít spíš kvůli Paulu de Cassagnacovi než kvůli Napoleonovi III. nebo IV. Kolem mne o něm mluvili s něžnou důvěrností; čekalo se na jeho příchod s netrpělivostí, s neklidem — a když vešel, přecházeje rychle jako by mu v cestě nic nestálo, pronikl davem obecný laskavý pohyb, jako při příchodu oblíbeného koně. A pak se mluvilo o Napoleonovi, o „našem císaři".
„Je náš císař," říkalo se, „otec je sice mrtev, ale syn žije!"
Nevím, co mě víc těšilo — lidé dobře oblečení, nebo lidé z lidu, nastrojení do neděle, s pugéty fialek, s fialovými stuhami... Já taky jsem nesla několik fialek schovaných v krajkách — jenomže jsem myslela na fialky neapolské a trápila se lítostí nad svou oslí hloupostí — u stolu, v Sorrentu vůbec. Ty fialky! Alexandre... tolik bych si přála vidět ho populárního, obdivovaného, slavného.
Říkejte si co chcete — Cassagnac je přitažlivostí celé strany; každý se nechá ovlivnit krásou a silou.
Vedle nás stála malá blondýnka, docela hezká, v bílých perkalových šatech přes špatnou černou hedvábnou sukni, v černém klobouku a se zlatým lorňonem, který byl příliš krásný k celku. Vsadila bych se, že má s Cassagnacem něco — ba přísahala bych, že jí ten lorňon dal on. Na konci mše prošla po mé pravici, aby mu zkřížila cestu — měla jakýsi výraz, který mi vše napovídal. Cassagnac ji při průchodu skutečně pozdravil — s velkou chladností — ale mě o tom nepřesvědčíte... no... prostě nic na světě.
Nechtěl mě vidět. To je od něj velmi hezké. Začínám se ptát, co to znamená. Pokud Blanc, jak jsem předpokládala, s ním přestal být zadobře, je to jednoduché: Blanc ho nevídá, naše pozvání mu nepředal — a Cassagnac, jenž se s námi za měsíc setkal dvakrát nebo třikrát a žádné přímé vyzvání nedostal, si může myslet, že to děláme schválně.
Jinak si nic nemohu vysvětlit — poprvé se zastavil tak náhle, jako by měl zastavit kočár.
Ale pro nic na světě se nesnížím zjistit to:
— zaprvé — protože jsem měla tolik trápení všeho druhu, že chci napříště zůstat v klidu; a
— zadruhé — protože jsem v Itálii a sním o tom, že dojdu do Říma pěšky.
U východu byla taková tlačenice, z níž by se každý dobrý imperialista radoval. Cassagnaca mačkali ze všech stran — nikdo nemohl ven — pak výkřiky, potlesk — hned tlumený rozumnými nebo závistivými...
Takové slavnosti mám ráda — byli jsme v kostele a všichni kolem na náměstí jako obrovská rodina; ty fialky, jež každý nesl na prsou, způsobily, že na sebe nikdo nehleděl jako na cizince — ještě trochu a dávali by si ruce. Ale já neumím vyprávět — před dvěma lety by mě takové divadlo uvedlo do nevyjádřitelného nadšení... Zbožňuji pohled na dav shromážděný se stejnou myšlenkou, pro tutéž věc — a zvláště pro tutéž osobu: v tom je cosi velmi velkého, velmi krásného. Ti lidé chtějí svého Císaře... a kdo ví? Snad právě jemu přísluší vrátit mír a slávu nejzářivější zemi světa.
Cassagnac tam byl naivní a šťastný jako dítě. Jedině všeobecné sympatie, jichž si je člověk vědom kolem sebe, mohou dát takový výraz — dobrácký, důvěřivý, hrdý a laskavý.
Škoda, že se to tak pokazilo... pro mě osobně nic, ale ta hloupá baronka mě rozčiluje — a před ní jsem ponížena.
Já jsem přemýšlela, jak škoda, že Alexandre není ještě čtyřikrát bohatší — anebo alespoň jako Cassagnac.
Marcuard mi nepíše! Cassagnac se mi vyhýbá.
Marcuard je falešný člověk — za přítele bych chtěla Cassagnaca. Ne, žádný přítel mě nemůže utěšit. Komu bych se odvážila přiznat, že jsem nešťastná, protože mě nechtějí přijmout do společnosti? Nikomu — a tak mě každý pozoruje, vrtí hlavou a odchází, ničemu nerozuměje — nebo si myslí, že jsem zamilovaná!!
Dnes v kostele, jako před několika měsíci ve Versailles, jsem si pomyslela, že Paříž může být příjemná — ale jen za podmínky, že člověk patří do tohoto prostředí.
[Jeden list odtržen]
Náměstí bylo plné lidí... ale chybělo tomu cosi — jaká nevím — posvátnost... Zdá se mi, že u legitimistů to musí probíhat jinak.
Teta mě vzala do Bois de Boulogne téměř násilím. Nesnáším tady vycházet.
Každopádně — dokáži si cenit jen toho, kdo je jiný než ostatní; Alexandre například — ať si říkají Torloniové a Antonelliové co chtějí — nikdy nebude jejich rovný, a ať dobře či špatně, nikdy se o něm nebude mluvit jako o nich, o d'Audiffretu nebo o panu Janvier de la Mottovi nebo dokonce o knížeti Torloniovi... V něm je cosi, co připomíná — velmi vzdáleně a křivě — velké muže.
Myslíte, že Cassagnac je velký člověk? Ne docela — ale v každém případě je to muž... slavný, a to je blízko.

Poznámky

Pozn. překl.: Kostel Saint-Augustin — módní chrám v 8. pařížském obvodu, dokončen roku 1871. ↩
Pozn. překl.: 15. srpen je svátek Nanebevzetí Panny Marie, ale zároveň tradiční svátek Napoleona — bonapartisté ho slavili jako den císaře. Napoleon IV. = Princ imperial Ludvík Napoleon (1856–1879), syn Napoleona III., jenž zahynul v bojích proti Zulům. ↩
Pozn. překl.: Lorňon — skládací brejle na tyčince; módní doplněk 19. století. ↩
Pozn. překl.: Legitimisté — francouzská politická frakce podporující legitimní dynastii Bourbonů, v opozici k bonapartistům. ↩