Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 14. srpna 1877

Ta Paříž je otravná! Předně — od té doby, co tu jsem, nedovedu rozluštit, na které straně vychází slunce;
Pro zábavu jsem bděla až do šesti ráno — a v šest jsem... chtěla se dát do malování, ale byla taková tma, že jsem usnula až do devíti; v devět mě přepadla taková lenost, že jsem ležela bez spánku až do jedné odpoledne.
Pak jsem, ještě celá omámená, vyřídila pár nákupů — chodila sem a tam po těch odporných schodech u Wortha, u Rebouxové, u všech čertů! Ó Řím. Koloseum, Scala Santa!
Prý je zítra můj svátek — Američanka a baroni mě zasypali květinami. Rosalie mi darovala hrnec krásných bílých růží.
Málem jsem řekla, že můj život je strašná satira — ale tolik nafoukaných hlupáků mluvilo v tomto smyslu, že nechci.
Jsem duchaplná, nebo hloupá? Kdybych měla rozum, byla bych dovedla z Cancella, z dopisů, ze všeho vytěžit půvabnou hru — smát se tomu, přitom být upřímně dojata — a snad Lardereho okouzlit svým vtipem, opatrnými koketeriemi a nesčetně dalšími věcmi, které se nabízely samy od sebe.
Na druhé straně — kdybych byla hloupá, ani bych si toho nevšimla.
Kdyby mi řekli, že chci-li žít v Římě, musím tam dojít pěšky z Paříže — šla bych ihned.
A vím, co takové putování obnáší — uvědomuji si oteklé nohy, vyčerpaná kolena, opálený obličej; hospody, délku cesty, slunce, déšť, hmyz — vše!
Hle — to je nápad: kdybych tam šla pěšky, snad bych tam mohla žít... Taková přání se dělávala a Bůh je vyslyšel. Proč ne?

Poznámky

Pozn. překl.: Caroline Reboux (1837–1927) — nejslavnější pařížská modistka; její salon byl synonymem elegance. ↩