Neděle 29. července 1877

[V zápisníku Marie napsala 30.]
Otupující procházka v Bois! Jsou tam jen kadeřníci a kokotky třetí třídy.
Pokusila jsem se mluvit o hotelech — ale vyčetli mi, že se stydím za vlastní matku; pochopte ale, že to nezašlo daleko. Dědeček křičí tak silně, že člověk ohluchne — a od příjezdu naší milé kohorty jsem znovu ochraptělá.
Je to sotva veselejší — nic se nedělá — a vždy si vyčítám hromadu věcí, nedělám-li nic. Nechápu, jak se lze hodinu zabývat něčím, co k ničemu neslouží, není pro nic, nepokračuje tam, kam chce člověk jít. Leda by to bylo pravé potěšení — v takovém případě, ptají-li se vás, odpovíte sobě i druhým: to mi udělalo radost — a jelikož je to koneckonců cíl lidského života, dobře jsem udělala.
Cíl lidského života? Ano — a takhle. Ti, kdo se obětují, kdo si dělají ze sebe nešťastné, kdo umírají pro druhé — nacházejí v tom potěšení; potěšení i v samotné bolesti. Chvála ze světa nebo odměna shůry — anebo prostě potěšení z toho, že se dělalo dobro na úkor sebe sama. Tak vychází, že cílem života je to, co přináší potěšení — pro poctivé lidi, jak jsem vysvětlila, a pro ubohé jinak.
Tato malá ctnostná odbočka mi nebrání zopakovat vám, že ať člověk promarnil cokoli, ať udělal jakoukoli hloupost — nelituje toho nikdy (je-li rozumný), měl-li pravé potěšení. Tak se utěšuji z toho, že jsem dělala... hlouposti — říkám si: to mi udělalo radost — a samotná vzpomínka na okamžik zábavy umlčí vše, co ve mně křičí; neboť vše, co dělám, dělám pro zábavu — ať jsem v tom uspěla tak či onak... je to téměř totéž.