Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 22. července 1877

Tak tedy — čím mi vlastně byl Neapol nemilý? Chcete to vědět, byť to bylo hloupé? Protože jsem, vzbudivši hojný obdiv, nikomu nevzbudila opravdovou lásku — leda markýzi Santasigliovi. Ale mé drahé dítě, co jste tedy potřebovala? Nic — nemohu si stěžovat, že jsem obdivována bez lásky, jen mimovolně a v nitru; [Škrtnuto: uvažujíc, dospívám k tomu, že je to] ale jakmile jde o to to napsat, shledávám, že je to dokonalé. Co vám může na čilé společnosti záležet na největší lásce jediného člověka?
Cítím se velice podivně, nic jasně nevidím ani nechápám a ráda bych zůstala otupělá doma — jenže za koně se platí každý den, teta si velice přeje, aby se využívali, a abych nebyla obtěžována výzvami, jdu do Bois — k čertu, kam vlastně ani nevím.
Víte, že bílý kapesník, který patřil Alexandru, je zapečetěn v obálce a uchováván jako relikvie pro případ, že bych se rozhodla učinit z něj pravou první lásku.
Ale mám ještě jiný jeho kapesník, který máma přivezla nevím jak ze Sorrentu. Je to batistový kapesník s fialově šrafovaným lemem a s L. v rohu. Od komedií, jež jsem hrávala v Nice před svým domácím publikem, jsem si zvykla nikdy se s tím kapesníkem nerozloučit — je vždy u mne, v noci ho pokládám pod polštář, čas od času ho vytáhnu z kapsy, dívám se na něj, dotýkám se ho, přejíždím jím po tváři, přikrývám si jím hlavu. Když píši, leží na mém stole. Když nemám baroně co říci, ukáži jí kapesník — a je příčinou mnoha slov, jež říkám já nebo Rosalie v průběhu dne a při každé příležitosti.
Zpočátku jsem se ho opravdu s radostí dotýkala, protože patřil Lardereovi — pak z toho byla jen maska — a teď je to tak drahá zvyklost, že dotyk toho kousku batisty mi připadá jako milované pohlazení.
Poslyšte — Francouzi se chlubí, že mají své vlastní umění v malířství a zpěvu.
Vše, co umějí, se naučili od Italů — a ten nejchudší, nejnešťastnější šetří, honí groš za grošem a kvapí do Itálie! Bože, jak je hloupé vyprávět věci, které všichni znají!
Byli jsme u Fauvela a když jsem se zeptala, zda bych za dva měsíce mohla začít s lekcemi:
– Ano, odpověděl, jen je třeba dobře dávat pozor — a až si budete hledat učitele, vezměte si Itala: Italové, ať se teď říká cokoli, jsou nejlepšími mistry na světě.
– Ale, ujala jsem se slova velmi pohnutě, říká se, že francouzská metoda...
– Ale, slečno, Francouzi se učí u Italů.
Proč tedy zůstávat zde! Proč se zaslepovat několika pyšnými frázemi, jež říkají ti Francouzi, kteří tomu nerozumějí — jako baronka a její manžel!
Proč se otupovat v Paříži, když mohu žít tamhle!
A Výstava? Na Výstavu lze přijet!
Nuže, bez okolků mezi námi — a manžel? Výběr titulů a jmění je zde větší, vše, co je bohaté a veliké, přichází do Paříže. Ano, bezpochyby — ale v tomto městě, kde je tolik dívek a tolik vdaných žen, miluje se málokdy. Uvažujme bez příkras.
V Itálii lásku probouzíme častěji — najednou v divadle, náhodou. Itálie je k tomu přímo stvořena.
Neboť jedině manžel mě může vytáhnout odtud, kde jsem!
Chtěla bych zemřít — tak mě dráždí všechny tyto úvahy, kombinace atd. atd.
Buďme fatalistkou!