Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 20. července 1877

Rémy přišel za námi a mluví tolik o Biarritzu, že jsem v pokušení tam jet. Pokušení — to je jen slovo, nic mě neláká, nic mě nepřitahuje; chtěla bych jen najít místo, kde by nebylo slyšet žádnou ozvěnu zbytku světa, kde by člověk mohl celý den svobodně ležet v koutě, aniž by vás vaše výčitky svědomí, něčí domluvy nebo něčí rady mohly odtud vytáhnout či vám vnuknout myšlenku, že existuje ještě jiná existence.
Chtěla jsem jít spát v deset hodin, ale přišel Blanc a hovořila jsem ze svého pokoje až do půlnoci. Hodně se mluvilo o Cassagnacovi, a domníváme se, že Blanc je s ním ve sporu. Nebo nás snad Cassagnac nechce vidět. V jiné chvíli bych třeba byla mrzutá, ale teď!
Jsem tak otupělá, že jsem musela odložit vážné čtení a koupit román — „La Dame aux Perles". Mluví se tam hodně o lásce, jak víte — a protože jsem nemohla usnout, zhasivši lampu, bavila jsem se vzpomínáním na to, co jsem četla, a jako odpověď na jednu Alexandrovu... Dumasovu poznámku, hle, co jsem našla a napsala v naprosté tmě tužkou.
Proč přísahá člověk — a často i věří — že bude milovat navždy? Protože se cítí šťastný a přeje si být šťastný vždy, a protože věří, že toto štěstí pochází z té lásky. Ale jakmile se přestane milovat, a tato láska tedy přestane přinášet štěstí — proč by se člověk zatvrzele nutil milovat dál? Aby splnil svůj slib? Ale splňuje jej! Říká se: Budu milovat navždy — ale aniž by si to uvědomoval, míní se tím: jsem šťastný a chtěl bych být šťastný vždy, budu šťastný navždy... Ostatně jakmile nás cokoli potěší, říkáme: Budu to dělat vždy! Má tento druh slibu, jenž je pouhým nepochopeným přáním, zahanbovat toho, kdo se domnívá, že jej již nesplňuje? Ne — vždy jej splňuje. Řeklo se: budu milovat navždy, protože věřím, že mi to bude vždy přinášet radost — ale jakmile radost přináší něco jiného, pak právě to jiné jste slíbili, přáli si, odpřisáhli.
To jsou strašlivé paradoxy, a bojím se jich — ale snad také velké pravdy. Kdo ví?
Rémy přišel dnes večer, aby nás doprovodil do Musartu. Nikdy jsem tam nebyla, a proto jsem se při prvním vstupu bála. Pan de Gonzalès se procházel s Durandovými; okamžitě k nám přišel, a po asi pěti minutách mi Rémy přivedl svoji sestru. Vzpomínáte si, že madame a slečna de Gonzalèsová nás v Nice nenavštívily — přesto jsem musela být milá. Musí být člověk velmi špatně vychován, aby neodpovídal na zdvořilosti lidí, není-li k tomu vážných důvodů — a ani pak ne!
Otec je stále přede mnou na kolenou a dává mi čestné slovo, že si mě váží tak proto, že mě zná — a říká to tak často, že mě celá jeho rodina zbožňuje, dokonce i ti, které zná. Matildita zůstala s tetou, zatímco jsem se promenovala se svým starým přítelem a udělali jsme pár okruhů. Holčička se chystá provdat za jakéhosi bourbonského prince z Havany. To je velmi krásné. Peníze bezpochyby má, ale je tak hloupá! Nevědouc, o čem s ní mluvit, pochválím jí vějíř... okamžitě jí otec španělsky říká, aby mi ho věnovala, ona odmítla, on trval na svém. Velmi jsem se začervenala a musela jsem konečně ten vějíř přijmout — byl docela prostý.
Cítím se podivně — prožila jsem dobrý večer, dokonce jsem vzbudila pozornost, přes malý počet lidí a zvláště za nepřítomnosti těch, kdo si všímají. Nuže! Nevím o tom nic, nemám ani vůli, ani odvahu! Jsem smutná!
Dvacetkrát se dívám na portrét toho blázna z Florencie — ale ne, to není ono. Ten nesmyslný portrét je přede mnou, ale je mi to lhostejné.

Poznámky

Pozn. překl.: „La Dame aux Perles" (Dáma s perlami, 1854) — román Alexandra Dumase syna o zhoubné vášni mladé ženy. ↩