Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 15. července 1877

[Pokračování fantazie ze 14. července]
– Už jsem vám to vysvětlovala, Alexandre, co jsem vám dovolila, to je příliš, to je špatně... ale to nic... tyto něžnosti mě snižují ve vašich očích, ač nechtěně, ale... jak vás miluji! Avšak polibek na ústa je úplné odevzdání se, je to ten vrcholný okamžik; je to poslední slovo lásky... [Škrtnuto: a cítila bych se pošpiněna, kdybych jej dala i vám, dřív než budu vaší ženou] To je to nejcennější, co člověk má na světě... a cítila bych se pošpiněna, kdybych jej dala i vám, dřív než budu vaší ženou...
Ještě šest měsíců smutku. Zítra musí odjet! Při každém rozloučení mám pocit, jako bych umírala. A dokud není blízko mne, třesu se, abych ho neztratila. Když mi vyčítal, že na něj zapomínám za jeho nepřítomnosti, téměř jsem se udusila štěstím — jedním pohybem mi odkryl na krku zlatý řetízek, na němž jsem nosila portrét svého manžela.
– Ach! Vy ho máte ještě na sobě, vykřikne! – s takovým výrazem, že mi zbyde jen síla vytrhnout sponu ze svých šatů a ukázat mu ten medailon, jeho portrét, aniž si uvědomím, že si tím odhaluji hruď. Na okamžik stojí nepohnutě překvapen, šťastný, že vidí vlastní podobiznu — a také proto, že... jsem krásná... a pak najednou pohybem plným úcty a zbožnosti mě zahalí krepovým šálem, jenž mi sjel z ramen.
Miluji ho.
Ještě přes tři měsíce! Nachází mě v slzách.
– Mám dluhy. Nenávidím peníze, vždy je potřebuji, to je strašné!
Zdá se tak šťastný, když mě v tom stavu vidí!
Proč!
Ještě dva měsíce! Dva měsíce! Každý den se probouzím s obavou z nějaké katastrofy... jsem příliš šťastná!
Mluví se o naší svatbě. Pruský princ dvoruje nizozemské dědičce a tvrdí, že jsem byla jeho milenkou. To je Polykratův prsten.
Už tři dny jsem ve Florencii, Blanche pro mě přijela do Paříže. Hraběnka de Larderei nás přijala na nádraží. Máma a teta přijedou. Dina bude mít dítě. Walitský přijede také s dědečkem.
Stále více mě děsí mé štěstí, zdá se mi, že sním, a mám smrtelný strach se probudit!
Dnes Alexandre upadl s koněm do příkopu... Opravdu, naše štěstí je příliš neobyčejné! Není ani raněn.
Možné to je! Za čtyři dny!! Teď skoro nemohu uvěřit, že jsme čekali tak dlouho!
Alexandre říká, že mu dlužím mnoho štěstí za to, co vytrpěl. Vytrpěl! Copak nebyl šťastný!... A já pak?
– Kdybyste nebyla vznešená, byla byste směšná, říká mi.
– Proč?
– Čím vůbec se dotýkáte země?
– Nebyl jste jako já?
– Donucen vámi, ano, mon empereur!
A smějeme se jako dva blázni.
Marcuard se odhodlal věnovat mi kytici. Kolik vzpomínek na naši korespondenci, na mladou harfistku.
Rosalie mě budí v devět hodin, oblékají mě do šatů z bílého damašku s živůtkem vyšívaným perlami a ve vlasech nic než závoj z benátské krajky, jenž mi dodává vzhled středověké Benátčanky — šaty z látky, kterou Worth odkudsi vyhrabal z nevím jakého pokladu. Jsem jako ve snu, z něhož mě vytrhuje nedůstojný článek smlouvy!
Alexandre mi přiznává pět set tisíc franků renty a nechává si jen sto tisíc. Protestuji a s překvapením zjišťuji, že mě hraběnka neschvaluje. Notář je ohromen, čtení je přerušeno.
Alexandre mě žádá, aby mi řekl dvě slova.
– Poslyšte, drahá přítelkyně..., říká suchopárně — to „drahá přítelkyně" mě překvapí a zraní.
– Jestliže nesouhlasíte, pokračuje, jsem nucen vám říci, že nepodepíši. Moje matka tento kontrakt schvaluje, nepokoušejte se odmítnout. Znáte mě a moje rodina mě zná také. Chcete tedy naši zkázu!
Je to tak neobyčejné, že nevím, co si myslit.
Po hodině diskusí, jichž všichni přítomní obdivuhodně přihlížejí, podaří se mi snížit svou rentu o sto tisíc franků. Bude mít tedy dvě stě tisíc. Hraběnka mě objímá a opakuje, že se mýlím; ujišťuje mě, že musím dbát o tento majetek a o jeho jediného vlastníka a posledního představitele rodiny.
Tato Alexandrova přímost je jen nejvyšší citlivostí — a musím se stydět, že jsem ho toho nepokládala za schopného.
Podepsali jsme! Bože můj, smiluj se nade mnou — dals mi zahlédnout nadpozemské blaho, netrestej mě za to, že chci dobýt nebe!
[Dolní část stránky odtržena]
Ano, to vše tam, na měsíci. Ano, tam bych [Škrtnuto: z lásky] umírala pro Alexandra a nacházím bláznivá zoufalství kvůli jeho zranění, nebeské radosti, mdloby lásky, přerývavá slova... to už nejsem já. A tady se mám výtečně.
To je ale žert!
Vyprávím špatně, ale vymýšlím dobře. Ostatně jak bych mohla dobře vyprávět věci, které se mě netýkají.
Gloriae Cupiditate
Kniha 73.
od neděle 15. července 1877 do neděle 19. srpna 1877 Paříž, boulevard Haussmann 29
Včera jsem znovu začala kreslit, můj cestovní ateliér je připraven.
Včera jsem mluvila s tetou o Marcuardovi a Dině. Nevím, zda jsem vás informovala o tomto podivném dvorení. Marcuard nepřestal chodit k nám, přičemž se vůči Dině stal zcela chladným, sotva dostatečně zdvořilým. To pochází, jak se domníváme, máma i já, z toho, že se k němu chovala velmi hloupě. Jednou mu nechala v každém vhodném koutku líbat ruku a jindy koketovala se všemi těmi mladíky a k němu ani slovo. Tyto kousky někdy vycházejí, ale velmi zřídka u mužů vážných, praktických, švýcarských — a kteří mají svatební záměry.
Předpokládám, že je měl — jinak by jeho chování bylo příliš drzé. Neříkal sladkosti, ale choval se jako čestný muž, který miluje dívku a neskrývá své záměry. Dina se nechovala vhodně — snadno si představíte, co to může být, když se člověk od přírody těžkopádný snaží hrát lehkovážnou. V každém případě je to veliké zklamání pro nás všechny, a máma to Dině hodně vyčítala.
Vracím se od Madeleine, kam jsem šla s baronkou pozorovat elegantní dámy. Ale v tomto ohledu jsem byla ošizena.
Měla jsem bílé bavlněné šaty, v pase stažené egyptskou stuhou. Střevíce z bílé kůže. Slaměný klobouk s bílou krepovou šerpou a kytičkou konvalinek. Velký bílý slunečník, docela hladký a plochý. Nemožné být prostší.

Poznámky

Pozn. překl.: Polykratův prsten — narážka na řeckou pověst o samijském tyranovi Polykratovi, jemuž štěstí přálo tak dokonale, že hodil do moře svůj nejcennější prsten, aby se ho bohové nezalíbili. Ryba mu ho však vrátila zpět — znamení, že nadměrné štěstí předchází neštěstí. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky: Můj císaři! — Alexandrovo výmluvné zvolání. ↩
Pozn. překl.: Latinsky: Gloriae Cupiditate — S touhou po slávě. Mariino životní motto, jímž uvozuje svůj deník. ↩