Sobota 14. července 1877

Je-li co nudného a hloupého, jsou to šaty desetkrát po sobě nepovedené. To jest — jsem zuřivá.
Konečně jsem nalezla sídlo, v němž mám opravdovou chuť bydlet. Je to sídlo staré kněžny Radzivill na Avenue du Bois de Boulogne. Je jen jedno patro — velmi vysoké jako italský palác — přístavby a hospodářské místnosti obdivuhodné. Nádherný dvůr, který dům obepíná ze tří stran — vjezd do dvora je z ulice rovnoběžné s avenuí. Na straně avenue je také vstup zahradou. Žádají dvacet pět tisíc franků ročně — tedy ke koupi to musí být půl milionu franků. Kdybychom to mohly vyměnit, zařídit, sjednat za villu nebo s villou — bylo by to opravdové štěstí.
Jsem tak ponořena do svých snů — to jest do svého druhého života — že mě dvacetkrát zachvátila chuť je zapsat. Bylo by hloupé je vyprávět! Ale — jak vidíte — jsem šťastná jen tam, a na každém okamžiku se useberuji, navazuji tam, kde mě přerušili, a pokračuji. Vizte: provdala jsem se ze vzdoru za hraběte Doenhoffa — Alexandre ze vzdoru se do mě zamiluje — a na rozhodné „ne" si vystřelí z pistole do hrudi. Za několik hodin, ještě než se o tom neštěstí dovím, podlehne můj manžel aneurysmatu nebo mrtvici.
Téměř zároveň se dovídám o Alexandrově pokusu o sebevraždu a běžím tajnými dveřmi až do Palazza 19 (neboť jsme ve Florencii) — hodit se ke kolenům hraběnky.
Vstupuji uprostřed zcela přirozeného zmatku — nacházím hraběnku v pokoji na konci domu — odvaha mi chybí a klekám na práh, odhalujíc svou tvář. Aniž mi cokoli řekne, chopí mě za ruku — nechávám se odvléci do přízemí — a ocitám se před postelí, kde leží Alexandre bez vědomí — ale živý!
Jsem první osobou, kterou rozpozná! Každou noc unikám, abych mu hlídala spánek — jeho matka je mou matkou, miluje mě, jako kdybych vzkřísila jejího syna. Vskutku — pověděvši mu žertem, že ho nemiluji, měl čtyřicet osm hodin horečky. Nyní se mu daří lépe — tuto noc spal s hlavou opřenou o mé rameno, zatímco jsem ho sledovala a nemohla odtrhnout oči, šťastna I!
Pláču a směji se jako šílená.
Po dvou měsících úzkostí, utrpení a rozkoše mu sloužit — vidím ho dost při silách, aby vycházel s matkou. Sleduji ho z okna, jak prochází — neboť nevycházím a mám prý truchlit nad manželem. Nikoho nepřijímám. Ale musím do Berlína — hrabětovo místo u dvora mě tam zavazuje, pak jeho statky, jeho syn — neboť zanechal syna jménem Charles na počest prince pruského, jenž mu byl kmotrem. Alexandre mě přichází navštěvovat každý večer — přijímám ho v polorozsvíceném salónu. Sedáme na divan — a tam, ruka v ruce, hovoříme nebo mlčíme celé hodiny jako dva snoubenci...
Zná mé názory na lásku a na čest — neřekl mi ani slovo, které by mohlo dívce připadat smělé. Jen tehdy, když po hodině zamilovaného, božského, nebeského mlčení odvážím se k němu obrátit oči... shledám jeho oči upřené na mě s takovou něžností, že mu propletám ruku vlasy a šeptám: Ano, miluji vás.
Odloučit se na měsíc mi připadá hrozné — Blanche je tak hodná, že souhlasí jet se mnou na venkov do Pruska, aby dala bratrovi příležitost přijít pro ni za čtrnáct dní. Hraběnka bude tak sama!
Gaston zemřel — jeho žena se vrátila ke své rodině. Večer před odjezdem přišel jako obvykle — nevyměnili jsme padesát slov. Kdybych mluvila, rozplakala bych se. Bijí jedenácta — trochu se pohnu.
— To je nemožné! vykřikne Alexandre. Ach! Dovolte mi odjet s vámi!
Rychle se otočím a vidím, že pláče — tvář skrytou v saténovém polštáři divanu. Kdybych řekla slovo, neodjela bych — nebo by on zůstal se mnou celou noc.
— Viděla jste mě plakat! vykřikne. Budete se smát!
Místo odpovědi chopím se jeho ruky a políbím ji. Nestihne ji stáhnout — utekla jsem, ukázavši mu na dveře.
Odjela jsem s Blanche — na nádraží mnoho přátel. Hraběnka doprovází dceru — Alexandre přijíždí s Marcuardem.
Po čtrnácti dnech oznamuji svým pruským přítelkyním — jež přicházejí plést punčochy u mě, aby mě utěšily — oznamuji jim tedy a zejména jedné hadí staré kněžně, že Blanche odjede a že pro ni přijede manžel. Druhý den přijede! Jsem překvapena, že to není pan de Mirafiore. Vysvětlí se mi důvody tohoto zastoupení. Odcházím brzo, nechávajíc bratra se sestrou, a loučím se se svými Němkami, které se vracejí do Berlína. Nikdo nedokáže vylíčit němé radosti těch, kteří se milují a znovu setkávají! Blanche se stáhla — a my zůstáváme až do svítání, ruce propleteny. V okamžiku loučení mi políbí dvacetkrát ruku, hlava mi klesne na jeho rameno — obejme mě paží... prudce se vytrhuji a utíkám, vtisknuvši mu na čelo žhavý polibek.
Blanche neodejde — bylo to ostatně domluveno. Zůstane po celou dobu, co já. Hraju jí při obědě malou něžnou scénku před maitre d'hôtelem, jenž je ve službách staré kněžny, která má snoubitelného synovce. Stěžuji si, že zůstávám sama — kněžna odešla — budu tedy umírat osamělostí a žalem!
Alexandre odjíždí — loučím se s ním před všemi, abych nevyvolávala scény. Blanchin syn je s ní — hovoříme, sledujíce hrát si naše děti — moje je vždy poraženo, neboť je mnohem mladší. Jejímu synu je pět let, mému dva.
Jedeme do Berlína — mé záležitosti jsou vyřízeny — šla jsem pozdravit velmoži tohoto světa. Císařovna byla dokonalá a řekla mi mnoho útěchy, naznačujíc myšlenky, do nichž kněžna může mít svůj podíl.
Hle — jsem volna odjet! Jet do Paříže, kde uvidím koho chci ve svém patrovém sídle, vysokém jako italský palác. Dina se právě provdala za westfálského barona. Máma a teta jsou v Nice. Slečna Collignon, provdaná a ovdovělá, přichází plnit v mém domě roli vychovatelky, přítelkyně, zástupkyně. Vše je nejlepší. Mám ještě devět měsíců smutku! Alexandre přijel vyzvednout sestru — setkáváme se v Berlíně — jsem tak zahanbena svým polibkem na čelo,
Jsem v Paříži. Od mého odjezdu do Pruska s Blanche jsme s Alexandrem nepřestávali dálkopisně si psát.
Alexandre říká, že dálkopis preferuje před poštou, protože zaměstnanci opravují pravopis. Podepisuje se Violet a já Violette. Každý den dostávám košík. Dnes večer jsem málem omdlela radostí, když máma — přijela včera — vstoupila ke mně s oznámením, že je tu! Přišel navštívit paní Bashkirtseff. Nikoho nepřijímám — kněžnin synovec je v Paříži.
Ohlásí ho — utíkám — v hlavním salónu najde jen mámu a pana de Larderei. Přicházím a zdravím tohoto posledního, jako bych ho neviděla — princ odchází spokojený do Café Riche, kde vypije osm bocks piva.
Alexandre přichází každý večer — projde zahradou, já mu otevírám dveře.
Hodně maluji — dokončuji portrét Blanche jako Madony s našimi dvěma dětmi — opotřebované téma, ale ty tři postavy byly ideální a nemohla jsem odolat. Ostatně jsem vystavovala — a ujišťují mě, že mám talent. Jeden Angličan mi nabídl dvacet tisíc franků za hlavu starce plačícího před portrétem své ženy. Také zpívám, doprovázejíc se na harfě. Nosím rozkošný smutek. Teď, když je teplo, jsou to dlouhé krepové šaty, které mě celou obtahují — za prvních mrazů vezmu šaty z černého sametu à la Robespierre.
Dnes večer jsme dlouho hovořili — z mé ruky jeho polibky stoupaly až po loket; odevzdaná, zamilovaná, malátná — přenechávám mu čelo, vlasy. Hledal mé rty — prudce couvám.
— Odpusťte, říká tiše, odpusťte, Marie — ale proč... neberte to jako výčitku, jste toho schopna — proč se vyhýbáte mým rtům... vy... vy mě tedy nemilujete... nebo... nechápu proč čelo, oči, ruce — a nikdy rty?
Zdál se velmi zmaten, říkaje to — měl hromadu obav, rozpaků. Tato slova by se zdála směšná jinde a mezi jinými milenci — ale ne mezi námi, kteří jsme mysleli nahlas a dospěli k oné vznešenosti lásky, kam směšnost již nedosáhne.

Poznámky

Pozn. překl.: Tajemná „I" před vykřičníkem v originále — pravděpodobně anglické osobní zájmeno „I" (já) vložené v záchvatu nadšení, neboopisná chyba.
Pozn. překl.: „Violet" (anglicky) — Alexandre podepisuje telegramy anglickým jménem fialky; Marie odpovídá francouzsky „Violette." Hravá dálkopisná krycí jména.
Pozn. překl.: Café Riche — slavná pařížská restaurace na Bulváru Italiens; oblíbené místo elegantní společnosti.
Pozn. překl.: V originále německy: „Bocks" — velké sklenice piva; komická charakteristika německého prince kontrastuje s Mariinou kosmopolitní elegancí.
Pozn. red.: „À la Robespierre" — módní střih s vysokým límcem evokující oděv z doby Francouzské revoluce; Marie pro sebe volí dramatickou historickou estetiku.