Čtvrtek 12. července 1877

Georges ještě neodjel — jak mě trápí ukazovat tu ránu našim hostům!
Prohlížely jsme sídla ve čtvrti Faubourg Saint-Germain. Tam bych ráda bydlela — protože tam není ta machinující Paříž, kterou nenávidím. Člověk se tam cítí jako doma.
Není snad Alexandre „hodný chlapec, často triviální, ale dost duchaplný a zábavný“?
A nejsem snad já „mladá dívka poněkud lehkých mravů, s níž načrtl malý pikantní románek“? Když jsem ty dvě definice četla v jednom hanebném feuilletonu Figara, mám strašný strach, že to tak skutečně je. Ne, fuj!
Tedy nikdy nedokážu nepadnout do bláta! Tito pisálkové, moji nejdražší, upravují vše tak, jak se jim zachce. Téhož člověka lze zpoetizovat i pošpinit se stejnou lehkostí. Tak jako často čteme věty jako tato: „Ale její krása, půvab, vznešenost, ušlechtilý a skromný výraz vítězily nad nedostatečností jejího postavení. Muži se do ní zamilovávali, ženy ji milovaly jako sestru — a v krátké době si získala opravdová přátelství, mocné ochránce a ty hrdé rodiny ji pokládaly za jednu ze svých, ze své kasty.“ — a jindy za obdobných okolností čteme: „Ale její krása, půvab, vznešenost, ušlechtilý a skromný výraz nedokázaly přemoci hanebné prostředí, v němž se nacházela. Veškeré ty půvaby, jež by za jiných okolností vynesly až do nebes, jí mohly přinést jen obtěžování od drzých mužů, pohrdání a závist od žen. A prožila svůj život pohřbena v banalitách svého stavu, přehlížena nebo pomlouvána.“ Závisí to — jak vidíte — zcela na rozmarech autora, jenž s tím vším nakládá, aby dosáhl účinků, dojmů atd. atd.
Zkusím se podívat na Alexandrovu fotografii — nedělala jsem to od Nice. Nemohu zůstat volná — a třebaže je mi Alexandre lhostejný, obsadím tím koutek svých myšlenek určený pro takovéto věci — ze vzpomínky.
škrtnutoPátek 13. července 1877
Proč jistá jména zasáhnou? Zaslechnete neznámé jméno — a zní vašim uším podivně, zapamatujete si je, vrací se vám opakovaně do paměti bez ladu a skladu — tak nějak. Na plese na Capitolu mi Antonelli mluvil o mnoha lidech, jmenoval téměř všechny pány, kteří tam byli — a já nevěnovala pozornost žádnému jménu kromě jména Larderel. Pak jsem zapomněla. Při karnevalu mi Antonelli o něm znovu mluvil — a to jméno na mě stále dělalo dojem.
„Tady je Larderel — znáš Larderela?“
Na maškarním plese mě k němu odvedl, ukázal mi ho a řekl:
„Tvůj Larderel je příliš ošklivý na to, abych ho chtěla znát.“
na okraji
Tenhle způsob řeči připomíná Alexandra — suchý, zdvořilý a důvěrný.
A odešla jsem, příliš zaujatá samotným Antonellim, než abych si z Larderela uchovala jinou vzpomínku než na velmi dlouhý nos a ohromenou tvář. Nejspíš jsem ho potkala, ale nikdy jsem ho nepoznala.
A pak, když jsem přijela do Neapole, našla jsem jeho jméno na [vytrhnutém listu] dostizním programu. Altamura mi ho ukázal.
Vzpomínám si také, že když jsem v novinách četla o kauze Mirafiore a Fanny Learové: „Paní hraběnka de Larderel zaslala dopis Jeho Veličenstvu atd. atd.“ — připadalo mi, jako by mi paní hraběnka de Larderel byla něčím blízká.
Vypadá to jako výmysl — ale ujišťuji vás, že je to naprosto pravda.
Berte tyto úvahy tak, jak je podávám — bez komentáře a bez závěru. Vypravuji, jak mi to přichází.
škrtnutoPátek 13. července 1877
Ostatně všechna jména, která posléze nějak ovlivnila můj život, na mě udělala stejný dojem.
Vzpomínáte si, jak jsme s Alexandrem šli o Velkém pátku pěšky dolů po via Toledo? Máma se ho zeptala, zda je pravda, že se bil v souboji.
„Bože, madam,“ odpověděl, „co na tom záleží. Není to poprvé ani naposled, že ano, madam?“ A když ona dál mluvila nevím o čem, několikrát ji přerušil, aby řekl, že to není poprvé ani naposled — takže účinek oné fráze byl strojený a vyzněl jako poněkud dětinské vychloubání. Vzpomínám na to s nelibostí — lhal totiž, když říkal, že to není poprvé. Takovou takovou lží se člověk tak ponižuje!
Člověk sám jako by tím dával najevo, že by bylo lépe Styděl se tedy za to, že se bil teprve poprvé, a proto považoval za nutné si to vymyslet?
Lhát se smí jedině tehdy, když se lež nedá odhalit. Jinak to má velmi špatný účinek. Ležím a píši zbytečnosti, které mi přicházejí na mysl. To je lepší než říkat: Zkoušela jsem šaty u Caroline, živůtky jsou atd. atd. — nebo: Nudím se, nikoho nevidím, a protože se mi nepovedly ani klobouky, ani šaty, neukazuji se! — nebo: Plesnivím, nemohu se dočkat, kdy se vážně pustím do malování. Stydím se, jak se promrhávám. Možná by bylo lepší nepsat vůbec nic, není-li co vypravovat — ale je to milá zvyklost.
Potomstvo bude škrtat, shledá-li mě příliš rozvláčnou.
„Snažili se chytit Antonelliho, který byl velice zamilovaný, a potom mě,“ — tak to asi řekl Torlonia, jen s obměnami.
Antonelli mu jistě leccos vypravoval, a on to může ještě přikrášlit. A pak Alexandre vypráví o našich dopisech. Vím ze zkušenosti, jak jsme s Dinou nebo se svými Gráciemi probíraly ty pány do nejmenší nitky. Jen si pomyslete, jak to musí chodit mezi mladými muži.
A Alexandre to udělá — a ani ho nenapadne, že tím někomu ubližuje.
Ach, to je hrozné!
Ostatně je známo, dokázáno a uznáno, že devadesát osm mužů ze sta vypráví všechno bez nejmenších skrupulí. Až bude Alexandre vyprávět o našich dopisech, bude si myslet, že mluví o pouhém žertu!
Zbabělec!
Vrátím se do Neapole na karneval schválně proto, abych s ním promluvila. Bože, jak jsem byla od Říma neopatrná a pošetilá!
Alexandre je koneckonců šlechetný člověk a pochopí mě. Ach, je to odporné, platit za slečnu trochu lehkých mravů!!!!

Poznámky

Pozn. překl.: Původně číslovka „5“ jako poznámka autorky — avšak text poznámky se ztratil nebo nebyl zapsán; číslovka se vztahovala nejspíše na autory feuilletonů tohoto druhu. ↩
Škrtalo: první vydání deníku (1887), vydané po její smrti, velkou část textu vypustilo. ↩