Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 13. července 1877

Pokračujeme v hledání sídel. Mimo jiné si prohlížíme sídlo vévodkyně Riario Sforza, rozené Berryer. Erby a portréty předků papežů a kardinálů mě oslnily a okouzlily... Přerušila jsem se, abych přečetla větu z „Jocelynu“ — přečetla jsem tři stránky, protože jsem narazila na místo, kde Jocelyn znovu vidí Laurence — a mám všechny myšlenky vzhůru nohama. Člověk vlastně neví, co to je — není to Alexandre, jistě ne — je to spíše Řím, náš temný balkón, déšť a Antonelli, jak ten večer po koncertě utíká, popuzený mým škádlením. Ale ne — ani to to není — neboť jestliže mě milovali, já jsem nemilovala. Ale tedy... co?!
Ne, poslyšte — je to špatné, psát Jocelyny! Panu de Lamartinovi to snad bylo jedno — ale jsou poctiví lidé, jimž z toho mučedníka, vylíčeného tak božsky, krvácí srdce a slzí oči!
Blanc strávil u nás nejméně hodinu a půl. Nemohu si vysvětlit, proč se tak viditelně vyhýbá zmínce o Cassagnacovi. Vsadím se, že v tom má prsty můj otec. To se vám zdá nemožné, odporné, viďte? To proto, že ho neznáte! Je schopen s výrazem nejlepších úmyslů na světě naznačit Cassagnacovi čert ví co.
Ostatně — s tím zajímavým mulátem jsem se seznámila v pondělí.
Rosalie potkala dnes večer posla prince pruského — toho, jenž k nám tak často přicházel přinášet kytice a vzkazy od Doenhoffa. Mluvili znovu o něm a o panu de Larderel — o nichž se říkalo, že umírají láskou ke mně — natolik, že se v čeledníku rokovalo o vyhlídkách jednoho i druhého.

Poznámky

Pozn. red.: „Jocelyn“ (1836) — básnický román Alfonse de Lamartine o bohoslovci, jenž se zamiluje do Laurence, dívky přestrojené za chlapce; jejich odloučení patří k největším tragickým scénám francouzské romantické literatury. ↩
Pozn. překl.: Paul de Cassagnac. Mulâtre (mulat), tedy člověk smíšeného černošského a bělošského původu, je Mariino slovo pro jeho tmavý, „kreolský“ vzhled; jeho matka pocházela z plantážnické rodiny z Guadeloupe (viz poznámku k 24. 7. 1876). ↩