Úterý 10. července 1877

Georgesovi hrozí vězení — o čemž bude uvědomen velvyslanec. Protože je to velmi, velmi nepříjemné, požádali jsme barona, aby šel k policejnímu prefektovi — a prefekt povolil čtyřiadvacetihodinový odklad, aby ten milý pán stihl zmizet. Tedy zaplatíme ty bídné dluhy a odvezmeme ho někam. Protože nemám ráda falešnou velkorysost, řeknu vám — dělám to pro sebe. Je mi nemožné bydlet ve stejném městě s tím milým strýčkem. Jeho Siléna ho definitivně opustila a on je tak zoufalý, tak nešťastný, tak šílený, že je to bolestné na pohled. Jsem celá rozrušena, vidím-li ho takto.
Zdál se mi Alexandre. Teta a máma říkají, že skončí jako Georges. Nikdy! Nikdy — protože kdyby měl neštěstí upadnout do takového stavu, vytáhla bych ho odtud; zaplatila mu pohodlný a příjemný život a dohlížela na něj... A hned si kladu otázku, zdali bych to učinila pro jiné... Bože můj, ano — pro všechny, kteří by mi neublížili příliš. Tedy v tuto chvíli je tu jediný muž, jehož bych nechala shnít — a to je Antonelli. Co se týče mého otce, pomohla bych mu z pohrdání a z povinnosti. Tomu chudákovi Audiffretovi bych ráda pomohla...
Ano — pro všechny bych udělala totéž, jen kdyby mě o to prosili nebo kdyby o ně prosil někdo jiný. Kdežto Alexandrovi bych přišla na pomoc z vlastního popudu — ale možná bych to vyprávěla svým... to by bylo jakési nevinné přetváření. Možná bych se spokojila s tím, že to povím svému deníku — to je nejpravděpodobnější.