Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 15. června 1877

Tištěné dopisy Audiffretovi, tištěné dopisy Alexandrovi. Alexandre zná pana d'Aspremonta, Alexandre zná Audiffreta, Alexandre zná Chablikina, Alexandre je s Torlonim — za čtyřiadvacet hodin bude Alexandre v Nice jako doma, stejně jako v Neapoli. Alexandre je v Nice a včera byl v Monaku. Naštěstí ho nepředstavili tetě, ale máma byla celá nervózní. Koneckonců s ní byl něžný a žertovný jako vždy a ona si od něj odnesla peněženku za frank padesát.
Torlonia byl opilý, takže namísto pozdravu popadl Alexandra za ramena a představil ho slovy: Madame, tady ho máte. Představte si zmatek mámy, která to vůbec nečekala a chystala se podivit, že Torloniho zase vidí.
Nechtěla jsem tomu věřit, když mi to přišla povědět Dina, ale nakonec jsem musela. Máma se stejně jako já obává spousty třenic.
Raději bych ho nikdy neviděla, než ho vidět tady. Torlonia jako by mě pronásledoval. Z myšlenky na opětovné setkání s Alexandrem necítím žádnou radost, jen strach. Ale uklidňuji se opakováním, že se nic nestává ani tak, jak se toho bojíme, ani tak, jak v to doufáme.
Myslím, že oba přijdou na večeři — máma to říká napůl, ze strachu, aby nám neunikli.
Hlasitě opakuji, že jsem velice rozmrzelá — a je to pravda. Namluvila jsem tolik hloupostí o Alexandrovi každému, kdo byl ochoten poslouchat, že mi teď vadí, že tu je. V každém případě se o tom bude mluvit. Jen si představte — Nice, a v létě! Jaký podivný rozmar přijet do Nice a ještě k tomu s Torlonim, mým nevysvětlitelným nepřítelem! Cožpak to nebyl Torlonia, kdo šel vypravovat spoustu věcí tomu odpornému Antonellimu.
Spoléhala jsem, že ten ďábelský Alexandre sem nikdy nepřijde — a velmi mě mrzí, že jsem o něm tolik mluvila; teď si každý bude jistý, že ho zbožňuji.
Když ho viděli tak přátelsky s mou maminkou, ptali se, kdo to je — všichni, paní Yakovleffová, Bouldakoffová, de Camprienová atd.
Tolik jsem přemýšlela, co mu řeknu, že mám jen nesnáze z přemíry možností. Mám jako ve Florencii jediné přání — ukázat se hezká, elegantní a milá. Ani nechci, aby mě miloval — o to vůbec nejde.
Rosalie ho stihla potkat a odvést k Audiffretovi, protože neznal cestu.
Protože jsem se nechtěla připravovat na jeho návštěvu, řekla jsem, že půjdu do lázní s paní Kondareffovou. Tím budu pro každý případ oblečena. Strávila jsem hodinu mytím, jako by každodenní koupel nestačila — a protože žádná toaleta nemůže být opravdu elegantní, pokud se člověk napřed neumyje. Člověk se cítí čistý — nevím, jak to vysvětlit. Pak jsem se další hodinu obdivovala nahá; nikdy jsem neviděla tak bílou pleť — ani u sebe.
V tu chvíli přišla Alexandrova depeše, v níž se omlouvá, že nepřijde — pod záminkou zmeškaného vlaku.
Generál přišel se rozloučit; vycházíme teprve v šest hodin. Lidí je málo, paní Kondareffová navrhuje, abychom šly; souhlasím. Při odchodu potkávám Audiffreta — nevím, co mě napadlo, ale prudce jsem se otočila a odešla levým mostem, zatímco on vstupoval pravým. Teprve tehdy jsem si vzpomněla, že jsem oblečena rozkošně a že mám postavu jako ten den, kdy jsem se ukázala své... rodině. To se těžko píše.
Byla jsem u oběda tak netrpělivá a tak... nevím jak — o jídle nemohla být řeč; nevím, co by se mnou bylo, kdyby mě náhlá touha vidět Lardereie nebyla přivedla k nápadu, který nyní popíši. Bylo to jako jakési dojetí — touha ho vidět, ani s ním mluvit, prostě ho spatřit. Ale bylo třeba to nejprve vyzkoušet. Vyšla jsem nahoru k sobě a za půl hodiny přišla do zahrady vysoká, dosti statná, elegantní žena s černými vlasy, černým obočím a černýma očima, s diamanty v uších a diamantovou broží přidržující krajku kolem krku. To jsem byla přirozeně já. Teta, máma a Walitsky šli k Bihovetzovi — byli tam asi pět minut — když Dina přiběhla zadýchaná se zprávou, že přijela kněžna Zeretelová a ptá se na paní Kondareffovou, svou sestřenici, že tatínek je v zahradě ve spodkách, že psi štěkají, že neví, co dělat, a že přivedla kněžnu v naději, že tam paní Kondareffovou najde. Bylo mnoho okolků, kdo půjde; konečně přichází generál, představují mi ho, odpovídám hlasem, který jsem nacvičila v kočáře s Dinou, a vcházím. Říkám vše potřebné k vysvětlení svého hledání paní Kondareffové; svého příjezdu.
Generál se klaní a víří kolem. Zkrátka to trvalo dobrou půlhodinu. Byla jsem přesvědčena, že si ze mě Bihovetz tropí žerty, ale učinila jsem jistý slib, a tak jsem odešla, aniž bych se odhalila.
Vrátila jsem se snad po hodině a odposlouchala u dveří, jak si Bihovetz vybavoval, že mě potkal u Rostowzeffových v Petrohradě — připadala jsem mu krásná, měla jsem dokonce cosi ďábelského, hezká bruneta, elegantní, ale příliš živá. Bihovetz naproti tomu shledával, že paní Kondareffová nevypadala příliš spokojeně a že to bylo málo laskavé. V tu chvíli jsem otevřela dveře, přistoupila k němu — zpívala jsem, co mi hrdlo ráčilo, a pomalu si stahovala černé vlasy a klobouk. Nejprve zůstal pár vteřin nerozhodný a pak... Viděli-li jste „Lazebníka sevillského", vzpomenete si, jak stojí Bartolo zkamenělý při pohledu na hraběte Almavivu. Představte si tutéž scénu ve skutečnosti, v té nejryzejší skutečnosti, takže jsem ho musela táhnout za ruku, abych ho z toho vytržení probrala — a stále jsem přitom zpívala „Guarda Don Bartolo..." atd.

Pozn. překl.: „Lazebník sevillský" (Il Barbiere di Siviglia) — opera Gioachina Rossiniho (1816). Zde citovaná replika „Guarda Don Bartolo" je italsky: „Pohleď, Done Bartole."
Řekl, že nic netušil, byl tisíc mil od jakéhokoli podezření. A proč by tušil — bylo to tak přirozené.
To je jistě ten nejvydařenější a nejúžasnější žert.
Nebyla jsem přestrojená, nebyla jsem ani stará, ani hrbatá, ani v brýlích. Byla jsem hezká, ale černé obočí, černé vlasy, černý tylový závoj a toaleta mě proměnily. Kromě toho jsem měla trochu černého pod očima, což je činilo nádhernými. Lise jen vykřikovala, že vypadám jako Souvoroffová.
Konečně — Bihovetz mě nepoznal... můžeme. Jsem tak ráda, že celý královský dvůr Daniloffové odjíždí zítra — o tolik lidí méně, až přijede Alexandre. Ostatně odjedu v neděli — nemohla bych se červenat před svou komornou.
Chtějíc vědět, co se o mně říká v pavilónu, čekala jsem, až budou teta a Walitsky u mámy na večerní poradě, a pak jsem, zouvši pantofle, přišla se posadit do kabinetu před pokojem a naslouchala.
— Bože, jak jsou bez energie, když tu nejsem!
— Ona to vše svádí na naše postavení, začala teta.
— Ne, odpověděla máma, ona dobře ví, že ne.
— Je do něj zamilovaná.
— A on ji vůbec nemiluje.
Nic zajímavého — Walitsky prostě prohlásil, že Lardereiovy příbuzenské vazby nic neznamenají, že Král je koneckonců jen Král, a že mě Larderei zajímá jen proto, že je to hrabě de Larderei, příbuzný Krále. A konečně, že se dívám jen na tituly a pocty, a že tituly a pocty jsou koneckonců jen tituly a pocty. Po těchto pozoruhodných postřezích se pustili do oškubávání Alexandra a Walitsky opakoval, že Salviatiové jsou koneckonců jen Salviatiové.
Pak jsem vyšla ze svého úkrytu a se smíchem jim sdělila různé odpovědi, jež si jejich rozhovor žádal. Máma je už celá nemocná vzrušením a vše se uzavřelo rozhodnutím, že odjíždím v neděli.
Opravdu hraji podivnou roli. Říkají mi do tváře, že miluji Lardereie a že on mě vůbec nemiluje. Obviňují ho, že je skoro zloděj, a já ho bráním. Máma, která ví vše, se křečovitě stahuje pokaždé, když se o tom mluví — já ne. Čím to? Nevíme. Snad proto, že tuto urážku pociťuji... o ní nemluvím.
To vše... nuže. Rána je příliš hluboká, než aby kdy byla zapomenuta, a teď kdykoli chci myslet, snít o tom člověku, vzpomínka jako ledový mráz rozpouští všechny mé kouzelné hrady a připomíná mi, že nic, nic na světě nemůže tu urážku smazat. Křičím, zuřím, vyčerpávám se jako dřív vysvětlováním zbytečných hněvů? Ne, že ano. Je to proto, že jde o vážnou věc, a pomalu, tiše, ale aniž bych ji kdy úplně opustila, budu tu myšlenku pronásledovat — nebo spíše ta myšlenka bude pronásledovat mě. Jaké ohavné, jaké strašlivé, jaké krvavé skvrny — scéna na podestě v Římě a rozhovor v Neapoli. A je mi teprve osmnáct let. Ta římská je jako popálení ohněm, které přimělo křičet, výt, zbláznit se — ale jímž pohrdáme, protože přišlo od muže, který nechápal. Ta neapolská je ledová skála, která vás zmrazí, sevře, uklidní. A na tu druhou si nestěžuji.
Za dřívější věci jsem plakala ze zoufalství, studu, nezasloužené hrůzy. Řekněte mi, Bože — co jsem udělala, abych byla takhle ohavně přijata na prahu života?
V Neapoli jsem vše udělala sama a opakuji, že si na nic nestěžuji — a zároveň si uvědomuji, že nic nemůže zmírnit to, co mi Alexandre řekl. Nic na světě — slyšíte?
A tak bude můj, pozvednu se, ukážu, že když člověk něco opravdu chce, dostane to. Ale strašné je, že jeho varování či odmítnutí — jak chcete — mi tento způsob jednání zakazuje. Nevím, co udělám, a nechci se již rozpouštět v inkoustu. Vězte však, že jsem klidná — a tudíž to bude trvat dlouho. Nejde o lásku, ale o vzpomínku na urážku. Poprvé v tomto deníku je slovo použito náležitě.
Bůh je veliký, Bůh je dobrý, Bůh učiní, jak uzná za vhodné, neboť já nevidím žádné, žádné východisko! Jen vám říkám, že nezůstanu s tímto zmrzlým břemenem na ramenou — Bůh mi ho odejme; Bůh však... nepřipouští to, o čem sním, tím spíše, že mě Alexandre neurazil v tom smyslu urážky, kterou může trestat nebe.
Chtěla bych vám to denně opakovat, abyste si nemysleli, že zapomínám; jsem klidná proto, že to není slaměný oheň, nýbrž věc, na niž člověk vždy vzpomíná s chladem (nenacházím slovo, které by lépe vyjadřovalo, co cítím) — velice nepříjemným chladem — dokud není uspokojen.
Ostatně jsem naprosto v klidu.
Jak mi může uniknout? Smrtí. Tím lépe. Bude mnou moci pohrdat věčně? Na to odpovím, že láska není jediné, co utiší zášť... to slovo je příliš malicherné.
[Na okraji: Nechci se mstít — chci zvítězit; a to je dovoleno a Bůh proti tomu nic nemá. Proto ho prosím, odevzdávajíc se jeho vůli — On je spravedlivý, mohu být klidná; já, která jsem byla jen ponižována, jednoho dne budu odměněna. Je to v Přírodě i v Evangeliu.]
Konečně — unikne mi jedině tehdy, přestanu-li na tu historii myslet.
Snadno mohu nemyslet na toho muže, ale jeho řeč bude vždy se mnou — a s tou řečí jedinou mám co dělat. Mohu tedy stopadesátkrát milovat sto padesát jiných — to nic nesmaže a nic nezmění. Hle, jsem zcela uklidněna, pokud jde o osud rozuzlení.
[Škrtnuto: Sobota 16. ledna 1877]
Co je odporné a co se zdá být záhadně ztraceno v těchto vodách, jsou sorrentské nízkosti. Co mi řekl nejprve v zahradě, a pak několik drobných věcí, které mě tak zahanbily a zmátly!
Mám ale něco, co mírní mé záchvaty rozhořčení — tři prostá slova: Byl opilý. Bez těchto tří slov by to bylo nevysvětlitelné, nebo bych si zoufalstvím rozbila hlavu. Víte, co mi řekl v zahradě hotelu de la Sirène?
— Chcete, řekl, abychom se milovali (zde přicházejí ta slova, která jsem bohužel nezachytila, špatně jsem je slyšela, ale jejichž smysl je jasný) abychom se milovali a pak se za dvě hodiny zabili?
— Zabít se, řekla jsem, tajíc sama před sebou, že jsem pochopila — zabít se, a proč?
Ó Bože, neodnímejte mi přesvědčení, že byl opilý.
Bože můj, nikdy ani v Nice, ani v Římě nikdo neřekl jediné slovo, jež by mohlo zranit stydlivost dítěte. Je pravda, že v Neapoli on