Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 15. června 1877

Tištěné dopisy Audiffretovi, tištěné dopisy Alexandrovi. Alexandre zná pana d'Aspremonta, Alexandre zná Audiffreta, Alexandre zná Chablikina, Alexandre je s Torlonim — za čtyřiadvacet hodin bude Alexandre v Nice jako doma, stejně jako v Neapoli. Alexandre je v Nice a včera byl v Monaku. Naštěstí ho nepředstavili tetě, ale máma byla celá nervózní. Koneckonců s ní byl něžný a žertovný jako vždy a ona si od něj odnesla peněženku za frank padesát.
Torlonia byl opilý, takže namísto pozdravu popadl Alexandrovi ramena a představil ho slovy: Madame, voilà. Představte si zmatek mamy, která to vůbec nečekala a chystala se udiveně přivítat Torloniho.
Nechtěla jsem tomu věřit, když mi to přišla povědět Dina, ale nakonec jsem musela. Máma se stejně jako já obává spousty třenic.
Raději bych ho nikdy neviděla, než ho vidět tady. Torlonia jako by mě pronásledoval. Z myšlenky na opětovné setkání s Alexandrem necítím žádnou radost, jen strach. Ale uklidňuji se opakováním, že věci se málokdy stávají tak, jak se jich bojíme, ani tak, jak v ně doufáme.
Myslím, že oba přijdou na večeři — máma to říká napůl, ze strachu, aby nám neunikli.
Hlasitě opakuji, že jsem velice rozmrzelá — a je to pravda. Namluvila jsem tolik hlouposti o Alexandrovi každému, kdo byl ochoten poslouchat, že mi teď vadí, že tu je. V každém případě se o tom bude mluvit. Jen si představte — Nice, a v létě! Jaký podivný rozmar přijet do Nice a ještě k tomu s Torlonim, mým nevysvětlitelným nepřítelem! Cožpak to nebyl Torlonia, kdo šel vypravovat spoustu věcí tomu odpornému Antonellimu.
Spoléhala jsem, že ten ďábelský Alexandre sem nikdy nepřijde — a velmi mě mrzí, že jsem o něm tolik mluvila; teď si každý bude jistý, že ho zbožňuji.
Když ho viděli tak přátelsky s mou maminkou, ptali se, kdo to je — všichni, paní Yakovleffová, Bouldakoffová, de Camprienová atd.
Tolik jsem přemýšlela, co mu řeknu, že mám jen nesnáze z přemíry možností. Mám jako ve Florencii jediné přání — ukázat se hezká, elegantní a milá. Ani nechci, aby mě miloval — to vůbec nejde.
Rosalie stihla ho potkat a odvést ho k Audiffretovi, protože neznal cestu.
Protože jsem nechtěla připravovat se na jeho návštěvu, řekla jsem, že půjdu do lázní s paní Kondareffovou. Tím budu pro každý případ oblečena. Strávila jsem hodinu mytím, jako by každodenní koupel nestačila — a protože žádná toaleta nemůže být opravdu elegantní, pokud se člověk napřed neumyje. Člověk se cítí čistý — nevím, jak to vysvětlit. Pak jsem se hodinu obdivovala nahá; nikdy jsem neviděla tak bílou pleť — ani u sebe.
V tu chvíli přišla Alexandrova depeše, v níž se omlouvá, že nepřijde — pod záminkou zmeškaného vlaku.
Generál přišel se rozloučit; vycházíme teprve v šest hodin. Lidí je málo, paní Kondareffová navrhuje, abychom šly; souhlasím. Při odchodu potkávám Audiffreta — nevím, co mě napadlo, ale prudce jsem se otočila a odešla levým mostem, zatímco on vstupoval pravým. Teprve tehdy jsem si vzpomněla, že jsem oblečena rozkošně a že mám postavu jako ten den, kdy jsem se ukázala své... rodině. To se těžko píše.
Byla jsem u oběda tak netrpělivá a tak... nevím jak — vůbec nešlo o jídlo; nevím, co by se mnou bylo, kdyby mě náhlá touha vidět Lardereie nebyla přivedla k nápadu, který nyní popíši. Bylo to jako jakési změknutí — touha ho vidět, ani s ním mluvit, prostě ho spatřit. Ale bylo třeba nejprve vyzkoušet. Vstoupila jsem k sobě a za půl hodiny přišla do zahrady vysoká, dosti statná, elegantní žena s černými vlasy, černými obočími a černýma očima, s diamanty v uších a diamantovou brží přidržující krajku kolem krku. To jsem byla přirozeně já. Teta, máma a Walitsky šli k Bihovetzovi — byli tam asi pět minut — když Dina přiběhla zadýchaná se zprávou, že přijela kněžna Zeretelová a ptá se na paní Kondareffovou, svou sestřenici, že tatínek je v zahradě v kalhotách, že psi štěkají, že neví, co dělat, a že přivedla kněžnu v naději, že tam paní Kondareffovou najde. Hodně se hledalo, kdo půjde; konečně přichází generál, představují mi ho, odpovídám hlasem, který jsem nacvičila v kočáře s Dinou, a vcházím. Říkám vše potřebné k vysvětlení svého hledání paní Kondareffové; svého příjezdu.
Generál se klaní a víří kolem. Zkrátka to trvalo dobrou půlhodinu. Byla jsem přesvědčena, že si ze mě Bihovetz tropí žerty, ale splnila jsem jistý slib a odešla, aniž bych se odhalila.
Vrátila jsem se po hodině snad a odposlouchala u dveří, jak si Bihovetz vybavoval, že mě potkal u Rostowzeffových v Petrohradě — připadala jsem mu krásná,

Pozn. překl.: „Lazebník sevillský" (Il Barbiere di Siviglia) — opera Gioachina Rossiniho (1816). Zde citovaná replika „Guarda Don Bartolo" je italsky: „Pohleď, Done Bartole."
Řekl, že nic netušil, byl tisíc mil od jakéhokoli podezření. A proč by tušil — bylo to tak přirozené.
To je jistě ten nejvydařenější a nejúžasnější žert.
Nebyla jsem přestrojená, nebyla jsem ani stará, ani hrbatá, ani v brýlích. Byla jsem hezká, ale černé obočí, černé vlasy, černý tylový závoj a toaleta mě proměnily. Kromě toho jsem měla trochu černého pod očima, což je dělalo nádherné. Lise jen vykřikovala, že vypadám jako Souvoroffová.
Konečně — Bihovetz mě nepoznal... můžeme. Jsem tak ráda, že celý královský dvůr Daniloffové odjíždí zítra — o tolik méně lidí při Alexandrovi. Ostatně odjedu v neděli — před svou komornou bych se červenat nesnesla.
Chtějíc vědět, co se o mně říká v pavilónu, čekala jsem, až bude teta a Walitsky u mámy na večerní poradě, a pak jsem, zouv střevíce, přišla se posadit do kabinetu před pokojem a naslouchala.
— Bože, jak jsou bez energie, když tu nejsem!
— Ona to vše svádí na naše postavení, začala teta.
— Ne, odpověděla máma, ona dobře ví, že ne.
— Je do něj zamilovaná.
— A on ji vůbec nemiluje.
Nic zajímavého — Walitsky prostě prohlásil, že Lardereiovy příbuzenské vazby nic neznamenají, že Král je přece jenom Král, a že mě Larderei zajímá jen proto, že je to hrabě de Larderei, příbuzný Krále. A konečně, že se dívám jen na tituly a pocty, a že tituly a pocty jsou přece jenom tituly a pocty. Po těchto pozoruhodných pozorováních přistoupili k pírování Alexandrova případu a Walitsky opakoval, že Salviatiové jsou přece jenom Salviatiové.
Pak jsem vyšla ze svého úkrytu a se smíchem jim sdělila různé odpovědi, jež si jejich rozhovor žádal. Máma je už celá nemocná vzrušením a vše se uzavřelo rozhodnutím, že odjíždím v neděli.
Opravdu hraji podivnou roli. Říkají mi do tváře, že miluji Lardereie a že on mě vůbec nemiluje. Obviňují ho, že je skoro zloděj, a já ho bráním. Máma, která ví vše, se křečovitě stahuje pokaždé, když se o tom mluví — já ne. Čím to? Nevíme. Snad proto, že tuto urážku pociťuji... o ní nemluvím.
To vše... nuže. Rána je příliš hluboká, než aby kdy byla zapomenuta, a teď kdykoli chci myslet, snít o tom člověku, vzpomínka jako ledový mráz rozplývá všechny mé kouzelné hrady a připomíná mi, že nic, nic na světě nemůže tu urážku smazat. Křičím, zuřím, vyčerpávám se jako dřív vysvětlováním zbytečných hněvů? Ne, že ano. Je to proto, že jde o vážnou věc, a pomalu, tiše, ale aniž bych ji kdy úplně opustila, budu tu myšlenku pronásledovat — nebo spíše ta myšlenka bude pronásledovat mě. Jaké ohavné, jaké strašlivé, jaké krvavé skvrny — scéna na podestě v Římě a rozhovor v Neapoli. A je mi teprve osmnáct let. Ta římská je jako popálení ohněm, které přimělo křičet, výt, zbláznit se — ale jímž pohrdáme, protože přišlo od muže, který nechápal. Ta neapolská je ledová skála, která vás zmrazí, sevře, uklidní.
Za dřívější věci jsem plakala ze zoufalství, studu, nezasloužené hrůzy. Řekněte mi, Bože — co jsem udělala, abych byla takhle ohavně přijata na prahu života?
V Neapoli jsem vše udělala sama a opakuji, že si na nic nestěžuji — a zároveň si uvědomuji, že nic nemůže zmírnit to, co mi Alexandre řekl. Nic na světě — slyšíte?
A přesto bude můj, vstanu, ukážu, že kdo chce opravdu něco, to dostane. Ale strašné je, že jeho varování či odmítnutí — jak chcete — mi tento způsob jednání zakazuje. Nevím, co udělám, a nechci se již rozpouštět v inkoustu. Vězte však, že jsem klidná — a tudíž to bude trvat dlouho. Nejde o lásku, ale o vzpomínku na urážku. Poprvé v tomto deníku je slovo použito náležitě.
Bůh je veliký, Bůh je dobrý, Bůh učiní, jak uzná za vhodné, neboť já nevidím žádné, žádné východisko! Jen vám říkám, že nezůstanu s tímto zmrzlým břemenem na ramenou — Bůh mi ho odejme; Bůh však... nepřipouští to, o čem sním, tím spíše, že mě Alexandre neurážel v tom smyslu urážky, jíž trestá nebe.
Chtěla bych vám to denně opakovat, abyste si nemysleli, že zapomínám; jsem klidná proto, že to není slaměný oheň, nýbrž věc, na niž si vždy vzpomíná s chladem (nenacházím slovo, které by lépe vyjadřovalo, co cítím) — velice nepříjemným chladem — dokud člověk není uspokojen.
Ostatně jsem naprosto v klidu.
Jak mi může uniknout? Smrtí. Tím lépe. Bude mnou moci pohrdat věčně? Na to odpovím, že není jen láska, která ukojí svou zášť... to slovo je příliš malicherné.
[Na okraji: Nechci se mstít — chci zvítězit; a to je dovoleno a Bůh proti tomu nic nemá. Proto ho prosím, odevzdávajíc se jeho vůli — On je spravedlivý, mohu být klidná; já, která jsem byla jen ponižována, jednoho dne budu odměněna. Je to v Přírodě i v Evangeliu.]
Konečně — unikne mi jedině tehdy, přestanu-li na tu historii myslet.
Snadno mohu nemyslet na toho muže, ale jeho řeč bude vždy se mnou — a s tou řečí jedinou mám co dělat. Mohu tedy stokrát padesát milovat stokrát padesát jiných — to nic nesmaže a nic nezmění. Hle, jsem zcela uklidněna ohledně rozuzlení.
[Škrtnuto: Sobota 16. ledna 1877]
Co je odporné a co se zdá být záhadně ztraceno v těchto vodách, jsou Sorrentské nízkosti. Co mi řekl nejprve v zahradě, a pak několik drobných věcí, které mě tak zahanbily a zmátly!
Mám ale něco, co mírnilo mé záchvaty rozhořčení — tři prostá slova: Byl opilý. Bez těchto tří slov by to bylo nevysvětlitelné, nebo by to bylo k rozlomení lebky zoufalstvím. Víte, co mi řekl v zahradě hotelu de la Sirène?
— Chcete, řekl, abychom se milovali (zde přicházejí ta slova, která jsem bohužel nezachytila, špatně jsem je slyšela, ale jejichž smysl je jasný) milovat a pak se za dvě hodiny zabít?
— Zabít, řekla jsem si tajíc, že jsem pochopila — zabít se a proč?
Ó Bože, neodnímejte mi přesvědčení, že byl opilý.
Bože můj, nikdy ani v Nice, ani v Římě nikdo neřekl jediné slovo, jež by mohlo zranit stydlivost dítěte. Je pravda, že v Neapoli on