Středa 6. června 1877

Tetu probudí značný hluk — Petr přiběhne celý roztřesený a ještě pitomější než obvykle a křičí: „Celý palác je okraden!“ Není-li to ďábel, jsou to zloději! Žádné stříbro, žádné ubrousky; žádné pláště v předpokoji!
Zatímco ostatní jdou ty hrůzy ověřit, nešťastný hlupák si drží břicho a křičí, že má šest dětí, z nichž čtyři zemřely, a ženu, a že ho strachy bolí žaludek. Jídelna pavilonu, který tak pompézně nazval palácem, je v největším nepořádku — nábytek převrácený, stůl odhozený na druhý konec pokoje, skříně otevřeny, obrazy sundány! Obrazy, za které bratr zaplatil pět franků za kus. Triphon volá, aby šli pro četníky, protože paní řekla, že když je blázen, byl to on, kdo v noci vyvedl nějakou bláznivinu.
„Ano, pojďme pro četníky!“
„Proč?!“
„Aby chytili!“
„Koho?“
„Zloděje.“
„Ale vždyť odešel!“
„Ach, propánakrále!“ A Petr byl bílý jako plátno; zkrátka všichni byli vyvedení z míry — a nemohli se ubránit smíchu nad zdrceným výrazem toho tvora, na kterého bylo až líto pohledět.
Přirozeně jsem se smála jako šílená — včera v noci jsem totiž šla do pavilonu a udělala vše pro to, abych dokázala, že by zlodějům stačilo jen přijít; dokonce jsem se pokusila vyrazit dveře, abych dostala džem — umírala jsem hlady — a nikdo nic neslyšel.
Čtyři hodiny s hodinkami v ruce, čtyři hodiny, jež jsem věnovala malování Alexandra — a nepodařilo se mi nic než obočí, a to ještě! Vyšla jsem proto ven a setkala jsem se dokonce s Emilem, jehož jsem sotva poznala — a řeknu vám proč. Vídala jsem ho dost často, takže mě na něm žádná změna nemohla překvapit; ale když jsem ho dnes uviděla, připadalo mi, jako bych ho viděla po třech letech. Přibral na těle, téměř vyrostl, měl zapnutý redingot a výraz muže s velkými způsoby — k nerozeznání. Dosud to byl mladý chlapec — dnes je to muž. Ostatně už mu musí být sedmadvacet. Kdybych ho nebyla pokládala za Merjeewského, byl by mi zůstal zcela pěknou vzpomínkou. Nepozdravila jsem ho a on mě pozdravil jen velmi chabě.
Když jsem se po večeři vracela domů, uviděla jsem Petra, jak odnáší ubrousky a stříbro v náruči s obzvláštní něhou. Měl v úmyslu vše zamknout před večeří, ale vysvětlili mu, že po večeři to bude rozumnější.
Paní Kondareffová si mě začíná oblibovat. Tím nutně musí projít každý, kdo mě často vídá.
Čtyři hodiny strávené před Florenťanovou fotografií ho vrátily do mé mysli — takže, aniž bych ho vysloveně milovala, nedokázala bych vám ukázat hezčího a příjemnějšího muže.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále nicejsky: Buon Diou dé Diou — nicejské nářečí (nissart, okcitánský dialekt), francouzsky „Bon Dieu de Dieu“ — „Pro milého Boha!“; místní klení. ↩
Pozn. překl.: Redingot — salonní svrchní kabát pro muže, přiléhavý s dlouhými šosy; formální pánský oděv. ↩
Pozn. překl.: Merjeewsky — hrabě Mechlav Merjeewsky, polský hrabě, který se do Marie zamiloval ve Spa v roce 1874 (Kernberger 2013; rejstřík Mon Journal t.9). ↩