Středa 6. června 1877

Tetu probudí značný hluk — Petr přiběhne třesoucí se a ještě pitomější než obvykle a křičí: „Celý palác je okraden!" Není-li to ďábel, jsou to zloději! Žádné stříbro, žádné ubrousky; žádné pláště v předpokoji!
Zatímco se jde ověřit ty hrůzy, nešťastný hlupák si drží břicho a křičí, že má šest dětí, z nichž čtyři zemřely, a ženu, a že ho strachy bolí žaludek. Jídelna pavilonu, který tak pompézně nazval palácem, je v největším nepořádku — nábytek převrácený, stůl odhozený na druhý konec pokoje, skříně otevřeny, obrazy sundány! Obrazy, za které bratr zaplatil pět franků za kus. Triphon volá, aby šli pro četníky, protože paní řekla, že když je blázen, byl to on, kdo v noci vyvedl nějakou bláznivinu.
— Ano, pojďme pro četníky!
— Proč?!
— Aby chytili!
— Koho?
— Zloděje.
— Ale vždyť odešel!
— Ach, Buon Diou dé Diou! A Petr byl bílý jako plátno; zkrátka celá společnost zmatená — a neschopná zdržet se smíchu při pohledu na smrtelný výraz toho tvora, jehož bylo líto.
Přirozeně jsem se smála jako šílená — včera v noci jsem totiž šla do pavilonu a udělala vše pro to, abych dokázala, že by zlodějům stačilo jen přijít; dokonce jsem se pokusila vyrazit dveře, abych dostala džem — umírala jsem hlady — a nikdo nic neslyšel.
Čtyři hodiny s hodinkami v ruce, čtyři hodiny, jež jsem věnovala malování Alexandra — a nepodařilo se mi nic než obočí, a to ještě! Vyšla jsem proto ven a setkala jsem se dokonce s Emilem, jehož jsem sotva poznala — a řeknu vám proč. Vídala jsem ho dost často, takže mě žádná změna jeho osoby nezasáhla; ale spatřivši ho dnes, zdálo se mi, jako bych ho viděla znovu po třech letech nepřítomnosti. Přibral na těle, téměř vyrostl, měl zapnutý redingot a výraz muže s velkými způsoby — k nerozeznání. Dosud to byl mladý chlapec — dnes je to muž. Ostatně musí mít svých sedmadvacet let. Kdybych ho nebyla pokládala za Merjeewského, byl by mi zůstal zcela pěknou vzpomínkou. Nepozdravila jsem ho a on mě pozdravil jen velmi chabě.
Když jsem se po večeři vracela domů, uviděla jsem Petra, jak odnáší ubrousky a stříbro v náruči s obzvláštní něhou. Měl v úmyslu vše zamknout před večeří, ale vysvětlili mu, že po večeři to bude rozumnější.
Paní Kondareffová ke mně začíná cítit přátelství. Nutně se to musí stát každému, kdo mě vídá často.
Čtyři hodiny strávené před Florenťanovou fotografií ho vrátily do mé mysli — takže, aniž bych ho vysloveně milovala, nedokázala bych vám ukázat hezčího a příjemnějšího muže.

Poznámky

Pozn. překl.: „Buon Diou dé Diou" — nářeční nicejština (ligurský dialekt): „Bon Dieu de Dieu" — „Pro milého Boha!"; místní klení.
Pozn. překl.: Redingot — salonní svrchní kabát pro muže, přiléhavý s dlouhými šosy; formální pánský oděv.
Pozn. překl.: Merjeewský — postava z Mariiny minulosti spojená se společenskou ostudou nebo nepříjemnou historií; přesná okolnost není v tomto svazku objasněna.