Pondělí 4. června 1877

Není možné dělat někomu naschvály tak malicherně a v těch nejnepatrnějších věcech, jako je dělají mně. Jsem paní domu, jak se říká — a o každý mizerný půllitr mléka se musí vést víc či méně rozčilující dohady. Říkám to doslova a v ničem nepřeháním. Knihy mám zabalené — a právě kvůli tomu mi nadělali spoustu tahanic: nechtěli dát klíče od kufrů, pak je vydali se zaťatými zuby, pak dělali, že nechápou, proč celé to stěhování — jako by o odjezdu nikdy nebylo řeči a jako bychom se v Nice usadili navždy. Tak mě to podráždilo, že jsem odpovídala na všechny hlouposti, které se měly přejít mlčením... Míru dovršilo, že místo aby byli zticha, provokovali — jako kdybych to byla já.
Uprchla jsem do svého pokoje, kde mě frivolní četba postupně uklidnila. Naštěstí tu nebyl nikdo cizí — Nemekoff, jenž vůbec nevypadá, že by po sňatku toužil, odešel před večeří.
Je takové horko, že jsem dvojnásobně unavena.

Poznámky

Pozn. překl.: „L’hymen“ — v klasickém francouzštině poetické označení pro manželství (Hymen byl bohem sňatku); Marie ironicky konstatuje, že Nemekoff o sňatek nestojí. ↩