Neděle 3. června 1877

Probudí mě paní Rondelová a paní Sirsová, kramářka a rentiérka z protějšku. Vyšňořené tak, že mě skoro oslepují, přinášejí mi dvě kytice na slavnost, kterou dnes večer pořádám.
„To nejsou dárky, slečno Marie — to je láska nás všech!“
Nechám je sednout, sama zůstanu ležet a ujišťuji je, že tyto projevy sympatie se mi líbí tisíckrát více než ty nejkrásnější dárky na světě. O něco později přichází slečna Raynaudová — totiž Françoise, pradlena — a přináší mi kytici. Tato mladá žena má za matku ctihodnou dámu, která nás při každé kuchyňské revoluci nenechá umřít hlady, a za otce nádherného ševce, jenž mi již několikrát přilepil podrážky pantoflí.
Konečně přišla sama paní Raynaudová se svou vdanou dcerou, jež čeká dítě — budu jeho kmotrou a dám mu jméno Alexandre nebo Alexandrina.
Tu jsem otevřela svou bílou skříňku a namátkou vytáhla jeden svazek — bylo to číslo 52 — a rázem jsem se sama sobě zhnusila a rozzuřila se na příčinu toho znechucení; ne snad rozzuřila, ale vzbuzuje to ve mně slušné opovržení a nenávidím se [Zrušen 1 řádek] za svou tehdejší slabost. Říká se, že člověk často mívá slabost pro někoho, koho nemiluje, a potom toho někoho nenávidí; takový sklon téměř vždy vyvolají okolnosti, rozmar, zahálka. A pak člověk zuří sám na sebe, že se tak hloupě vyplýtval, jako zuřím já kdykoli mám dělat nějakou mechanickou práci...
na okraji Člověk je především zuřivý proto, že neměl ani žádný sklon — jen prostou hloupost způsobenou láskou toho druhého. A víme přece, že na světě není nic strhujícějšího než láska, kterou vzbuzujeme v druhých. Zkrátka celá jsem z toho zesmutněla — a bylo třeba velmi příjemného překvapení, aby mě rozveselilo. Byla to velká kytice květin a třešní, kterou mi přinesl nádherný pán v černém plášti, černém klobouku, bílých kalhotách a bílé kravatě a slavnostním a laskavým tónem pronesl:
„Slečno Marie, přicházím vám nabídnout tyto květiny jménem celé čtvrti a popřát vám krásný svátek.“
„Pane,“ odpověděla jsem, „velmi vám děkuji i všem, kdo měli tuto laskavou myšlenku. Jsem nadšena, povede-li se dnešní večer, jak si přeji.“
„Slečno Marie, my jsme... s mnohými díky,“ pokračoval krásný pán a strčil přitom loktem do kohosi v haleně, celého ušmudlaného, kdo se skrýval ve stínu závěsu — byl to zámečník, který se tam proplížil, aby věc viděl zblízka.
A s hojnými úklonami se muž vzdálil; dala jsem rozmístit čtyři nebo pět kytic na stolek v červeném předpokoji — vůně by mě dusila.
Nuže, to je odměna za to, že člověk není pyšný. Znají mě, říkají mi slečna Marie — a mají mě rádi.
Dnes večer pořádám velký Rossignol na ulici s lucernou pomalovanou jako Kateřina Segurana, Republika, s hesly, svíčkami atd. — a pro vyvolené tanec v kůlně. Hlavním ceremoniářem je Triphon. O tom tvorovi by se dal napsat celý svazek. Nelze být větším podvodníkem, drzejším, větším šprýmařem, větším Tartuffem...
Za poslední tři dny ho třikrát vyhodili a třikrát mu dědeček odpustil. Triphon plakal. Pán ho objal. Na tanec jsem se šla podívat z horního konce schodů, které vedou z kůlny do pater pro sloužící. To jste měli vidět tu bitvu — velká vrata odolávala pravému obléhání lidí z Rue de France; ale Triphon vpouštěl do toho záviděníhodného útulku jen osoby opatřené vstupenkami... A i tam...
Anne, padesátiletá šibalka, hubeňoučká a neduživá, držela závoru — nějaký neopatrný chlapík, jenž se vsunul mezi křídla dveří, která začínala povolovat, dostal tak nádhernou facku, že to byl úspěch.
Vrátila jsem se do jídelny, kde byl Bihovetz — všichni jsme se vydali po Promenadě, bez klobouků; v létě v Nice je to vždy půvabné.
Víte, jak paní Kondareffová vysvětluje svůj finanční úpadek — úpadek takový, že mě pohoršují všichni její věřitelé obléhající dům? Dluží všude — všem sloužícím, všem — a lidé si to pletou s námi, takže máme pošramocenou pověst pro nic za nic, teď když my dluhy již nemáme. Nuže, paní vypravuje, že jsme jí vzaly všechny peníze, i její dcery, a že musí skrývat své malé výhry z Monaka, aby jí je nevzaly.
Rosalie mi brání psát — vypravuje mi, že kuchař Joseph Arozzo, jenž má nastoupit zítra, je tentýž, který se ze vzdoru oženil se sestřenicí. Byl zamilován do pokojské, která ho taktéž milovala — ale hle, jednoho krásného dne se tak zbláznila do pana Audiffreta, že to vytrubovala do světa; a Joseph, zuřivý a žárlivý, se oženil se sestřenicí. O dva týdny později se Joseph s mladou ženou a Rosalie s tou, která byla zamilovaná do Emila, setkali na nábřeží svatého Jana Křtitele.
„Ach, slečno, jaká to byla scéna! Neřekli nic — ale já dobře viděla, oč jde.“
Skutečně — to by byla látka na půvabné vyprávění. Uši mi zaléhají ze všech těch dramat ze služebných komor; kdybych měla čas, vyprávěla bych je jako příběhy — ano, kdybych uměla dobře psát. Jednoho dne snad, později, až budu mít čas.
Nikdy jsem nečetla knihu pro sloužící — vystačila bych si se slovníkem právě tak dobře jako Rosalie.

Poznámky

Pozn. překl.: Kateřina Segurana (kolem 1506–?) — legendární nicejská hrdinka; podle tradice bránila město při osmansko-francouzském obléhání roku 1543 a je symbolem nicejského patriotismu. ↩
Pozn. překl.: Tartuffe — titulní postava Molièrovy komedie (1664); ztělesnění pokrytectví a náboženského podvodu. ↩