Středa 16. května 1877

Celé dopoledne jsem běhala shánět několik drobností, jež mi chybějí do předpokoje, ale v tomhle proklatém kraji člověk nic nenajde. Uchýlila jsem se k malíři kostelních vitráží, k plechaři, ke komu já vím...
Trýzní mě pomyšlení, že můj deník nebude zajímavý a že ho nemohu učinit poutavějším tím, že bych chystala překvapení. Kdybych psala jen čas od času, možná bych... ale tyhle každodenní zápisky se setkají s trpělivostí jen u nějakého myslitele, nějakého velkého pozorovatele lidské přirozenosti... Kdo nebude mít trpělivost přečíst vše, nebude moci nic číst, a především ničemu porozumět.
Na Skatingu, kam jsem nakonec zapadla po návštěvě hraběte Tichkevitche, toho podivína nebo šaška, byl jen Laurenti.
Pak jsme šly vyzvednout Bihovetze, jenž se právě zamiloval do dámy, která odcestovala dnes ráno. Nemůže žít bez lásky... čisté; tu nečistou nalézá v Monaku. Doufala jsem, že ho ožením se slečnou Collignon, ale toho starého živočicha to ani nenapadne; pokud jde o mladou dámu, z touhy po sňatku se u ní stala mánie – až se tomu divím u ženy, která měla tolik taktu, vtipu a způsobů. Zde na světě se člověk mění.
Teta a paní Kondareffová se vrátily v jednu hodinu; šla jsem s nimi na večeři.
Ráda večeřím, a navíc je to jedna z velkých nicejských radovánek.
Už několik dní sním o Antonellim a přichází mi na mysl. Nikdy na něj nemyslím, vůbec ne. Je to podivné – když se mi takhle zjevuje ve snech a bez jakéhokoli důvodu se mi připomíná i za dne, musí na mě myslet... nebo něco v tom smyslu. Je to podivné.
Miluji Alexandra a žiji bez něj a... ano, proto, že vím, že mě nemiluje – právě to mě ochlazuje, to zahnalo lásku.
Ničemu v tom nerozumím a jen ať mi nic nepřipomene zlaté sny, marnosti, světské ambice – jsem šťastná ve svém zapomnění.