Úterý 15. května 1877

Ze stereotypu tohoto nicejského života, uzavřeného docela mezi čtyřmi stěnami, jsem znechucena jen do té míry, že to do deníku nekřičím. Což je docela štěstí.
Barnolu jsem viděla, jen když se přišel rozloučit; přinesl obvyklý náklad drbů nevinných i jiných, zpráv, všech těch věcí, jež mě znovu zavalily jako více či méně lahodná vůně onoho provinčního života, oněch malicherných zájmů, oněch trivialit, oněch plytkostí.
Barnola strávil před třemi lety zimu ve Florencii; zeptala jsem se ho, zda zná Mirafiory a Larderelovy.
„Ano,“ řekl, „Mirafiory dobře.“
„A Larderel?“
„Od vidění.“
„Kterého – toho blonďatého, nebo toho tmavovlasého?“
„Toho tmavovlasého, s tou tak jemnou tváří.“
„Aha! Teto, copak jsem vám říkala! Děkuji, pane!“
„Ale jistě,“ pokračoval, „Larderelové jsou pověstní svou krásou...“
„Aha!“
„Jistěže, madam,“ pokračoval a z našich výkřiků nechápal vůbec nic.
Byla jsem nadšena.
Ale jaký tísnivý dojem na Skatingu – zapomněla jsem na všechny ty Vigierovy, všechny ty Rusky...
Audiffret zůstal celou dobu u tety; já bruslila a hovořila s hrabětem Laurentim, vzkříšeným z mrtvých. Byl opravdu velmi nemocen.
Audiffret vypadá zmateně, smutně, je ho skoro až líto; zahalila jsem ho do kaskády vět živých, posměšných, mírně pohrdavých – já, která dříve nevěděla, co říci. Jeho žerty mi připadaly chabé, zato krk velmi bílý.
„Víte, madam,“ řekl tetě, „víte tu věž, tu slavnou věž – nu tedy... fuč!“
To mělo být posměšné, ale bylo jen smutné.
„Ach, ano, víme,“ řekla jsem, „byla tam, myslím, krásná zahrada, vzácné rostliny... terasy, to vše.“
„Ano, Bože můj, ano.“
Potom jsem se ho ptala na Florencii, kde je velmi znám.
„Viděla jsem jednoho z vašich přátel,“ říkám, „pana de Larderela.“
„Ach! Je stále tak potrhlý?“
„Potrhlý? Toho jsem si nevšimla.“
„To se podívejme!“
„Ujišťuji vás, pane, že se usadil, dal do pořádku své záležitosti a je velmi... milý.“
„Aha! Takže jste viděla jen milé lidi?“
„Zakládám si na tom; proto cestuji – jinak by to pro mě nebyla žádná změna.“
„To je na mou adresu, že!“
„Přítomní jsou vyjmuti; ostatně si nepřičítejte tolik cti.“
Vyprávěla jsem Laurentimu o svých chemických pokusech, jimiž jsem si ověřovala, zda to, co jsem cítila, je láska – skoro týmiž slovy jako v tomto deníku... hraji si na dítě, abych mohla hodně říct.
Každý den u nás bývají malé Anitchkoffovy, Jeanne Daniloffová a pak Lise – tyhle děti osvěžují srdce. Mluví se tolik o Alexandrovi a Alexandrině, že na ně myslím tím víc. Natáhla jsem stroj a každou chvíli mi to příjemně lechtá uši.
Kdybych měla milion, uzavřela bych ten obchod z netrpělivosti.
Ale jak sehnat milion.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále citoslovce „ouit!“ [sic] – Audiffret jím naznačuje, že věž je ta tam. ↩